Jak je poznat z názvu nového alba 8 For 3 And 4 klavíristy Michala Nejtka, najdeme na něm osm skladeb pro trio, eventuelně kvartet. Podobně nevázaný je i obsah nahrávky – a nevázanost v tomto případě neznamená nějaké špílcování, spíše rozkročenost celého projektu, která albu dodává svěžest a pestrost.
Recenze: Uvolněný Nejtek utáhne skvělé album
Nesvázanost má svou logiku. Michal Nejtek, absolvent kompozice na pražské AMU, zároveň hrál v souboru Agon, zaměřujícím se na soudobou hudbu, pro nějž i skládal a také aranžoval skladby Plastiků. Je autorem mnoha skladeb a zatím dvou oper, hraje v různých jazzových uskupeních, ve funkovo-elektronicko-groovovém triu NTS a donedávna působil v doprovodné kapele Davida Kollera – a to vše se zákonitě do jeho přístupu k vlastní (tentokráte jazzové) tvorbě muselo promítnout.
Nečekejme tedy v žádném případě nějakou akademičnost absolventů vysokého hudebního učení, pokoušejících se o jazz (raději nebudeme jmenovat), ale, jak již bylo naznačeno, uvolněnost.
Zároveň nesmíme pominout další důležitý vklad, jímž jsou Nejtkovi spoluhráči: na kontrabas hraje Tomáš Liška, za bicími sedí Martin Novák a ve třech skladbách se přidal i kytarista Jiří Šimek. Všechno zkušení, hlavně ale osobití hráči s vlastním zvukem. Připočtěme k tomu všemu Nejtkovy suverénní skladby, výborný zvuk – a recept na velice vydařené album máme na stole.
Celá škála
A začíná vskutku působivě, úvodní Quit the Quince se po spíše klidnějších, komornějších taktech sice rozběhne, k lyrizující poloze se však stále vrací, především v klavírním partu – a již zde slyšíme, jak krásně si rozumí Liškův kontrabas s Novákovými bicími. Uměřená, ale pestrá rytmika tak umožňuje Nejtkovi variovat sólovou hru, od bloudivých motivů a „vyzobávaných“ tónů až k akordické hře a skokům.
Byla řeč o Nejtkově klasické průpravě, její zúročení můžeme slyšet například ve skladbě Ritual Downgrade, to hlavně v sázených akordech, ovšem bezešvě spojených s čítankově swingujícími pasážemi. Závěrečné razantní akordy bychom klidně mohli najít i v současné vážné hudbě. Lyrické Shadows Roses, s decentními linkami klavíru, dodává atmosféru především kontrabas, někdy hraný smyčcem, a také citlivá hra Jiřího Šimka na elektrickou kytaru.
Naopak skladba Le Jung / Tears Of Eric začíná razantně – jakoby jakési pokývnutí k britským Emerson, Lake & Palmer, hlavně v klavíru, ale i v bicích a kontrabasu –, po necelé minutě ovšem přejde v uvolněné free pasáže. Ani u těch nicméně nezůstane, následuje rozjímavá část a i ta zbytní a vrátí se k úvodním běhům. Skladba je tak školou ve střídání dynamiky, zároveň na ploše šesti minut slyšíme celou výrazovou škálu Nejtkova tria.
Stejně jako v závěrečné Learn Some Manners, kdy především Šimkova ostrá kytara vede skladbu spíše rockovějším směrem, ovšem tím experimentálněji laděným, jaký můžeme slyšet u souborů působících v rámci sdružení Rock in Opposition. A je to i důstojný závěr celého výtečného alba, na něž jistě Michala Nejtka čeká umístění ve výročních anketách.