Již čtyřiadvacátý speciální venkovní projekt, který připravil divadelní soubor Continuo, tentokrát pod názvem Ostrovy, nabízí osobitý pohled nejen na současnou realitu, ale má i obecnější přesahy – což je ostatně pro tvorbu Continua typické.
Po nějaké době se režisér a vedoucí Continua Pavel Štourač se svými herci rozhodl umístit projekt opět na hráz malovického rybníka Otrhanec, a jak je tomu u těchto letních projektů zvykem, diváci postupně prochází od jedné epizody (či obrazu) ke druhé, aby se nakonec sešli na louce za rybníkem.
A jako vždy, i tentokráte tak mezinárodní tým, složený z dvacítky umělců, studentů uměleckých škol i začínajících profesionálů ze šesti evropských zemí činí nejen velice nápaditě, ale také – a to je též pro Continuo charakteristické – neprvoplánově.
Soubor používá takovou míru abstrahující interpretace, že lze nejen v každém okamžiku představení nacházet řadu různých, a přesto relevantních čtení dané akce, ale také, díky citlivé práci se symboly i náznaky, docházet k již zmíněným, značně širokým obecným přesahům.
Ani před sebou samými
Sám Pavel Štourač k letošnímu projektu říká, že se při jeho vytváření „pokusili reflektovat současnou situaci, témata, o kterých všichni každý den mluví, věci, které každodenně žijeme, ale neodvažujeme se je vyslovit ani před sebou samými“.
Názvem Ostrovy měl Štourač jistě na mysli události posledních měsíců, kdy nás všechny karanténa uzavřela na jakýchsi ostrovech, při komunikaci se vytratil tak důležitý osobní kontakt a my zůstali odkázáni na telefonáty, maily nebo sociální sítě…
Podobné „ostrovy“ ovšem existovaly vždy, jen jsme si je neuvědomovali. Nechtěli si přiznat, že možná jako jacísi trosečníci také čekáme na plachtu na obzoru, házíme do vody lahve se zprávami, voláme do prázdna.
Vlci a žalářníci
Projekt vedle ostrého a leckdy nelítostného nasvícení těchto individuálních „ostrovů“ zároveň popisuje důsledky, které má tato, ať již dobrovolná, či nedobrovolná izolace, na jednotlivé osobnosti a jejich vztahy k druhým. Při sledování celkem dvanácti epizod přicházejí na mysl ne zrovna přívětivá hodnocení našeho chování: jednak že vše je jeden nekončící boj, kdy jeden druhého potlačuje, ovládá, požírá, a pak že člověk člověku vlkem.
Dodejme, že ony „ostrovy“ jsou především vězeními, do nichž se ovšem zavíráme my sami, jsme sami sobě žalářníky – přesně jak to myslel básník William Blake veršem „okovy myslí ukuté“. Postavy v představení jsou ostatně často uzavřeny v různě velkých konstrukcích jako v klecích.
Happy end?
Všechny obrazy, leckdy pohybově i výrazově náročné, jsou mistrně zvládnuty, Pavel Štourač i celý tým skvěle – a tak tomu bylo při všech dosavadních ročnících – pracují s krajinou, využívají ji, dotvářejí. A když ve finále, kdy se všichni shromáždí na louce, scénu zalévá i svit měsíce, je to jakýsi bonus.
Zároveň můžeme mluvit o happy endu, neboť poté, co se všichni herci setkají za dlouhým stolem, dojdou – možná – katarze. Jak také jinak vnímat scénu, při níž se mladé ženy i muži obnaží za doprovodu regulérní kapely do půli těla, aby se pomazali sádrou a ztuhli v jakési momentce. Ne na dlouho, jakmile první herečka začne ze sebe tento bílý krunýř odlamovat, učiní tak jeden po druhém všichni. A očištěni tímto přerodem zmizí ve tmě…
Co divák, to interpretace
Jak již bylo řečeno, continuovské speciální letní projekty hodně využívají rozmanitou symboliku, lze je tedy interpretovat různě. Například počet dvanácti epizod, při nichž se divák zastaví, může, chceme-li, asociovat čtrnáct zastavení Kristových, kdy dvanácté znamenalo smrt na kříži, finální proměnu za dlouhým stolem lze také vykládat různě.
V každém případě je dost možné, a je to dobře, že co divák, to vlastní interpretace. I to je známka silného a hlubokého díla.
Continuo své Ostrovy zobrazuje v jihočeských Malovicích až do 13. srpna.
