Máte rádi pop? Stačí zapnout jakékoliv rádio, pustit si televizi nebo internet a „sjíždět“ tento žánr, dokud vám neobrousí bubínky. Najít v tomto žánru charismatický kousek, který člověka nezačne iritovat po dvou posleších, je sice trochu těžší práce, ale pořád to lze. Skvělým příkladem je tvorba Troyeho Sivana, který se se svou nejnovější deskou Bloom sápe po pomyslném titulu nejzajímavější mainstreamové nahrávky letošního roku.
Recenze: Troye Sivan s deskou Bloom jenom kvete
V roce 2015 éterem zazněl pilotní singl Wild z debutové desky Blue Neighbourhood. Ojedinělý chlapecký hlas sliboval velký talent, který se naštěstí potvrdil a na druhém albu Bloom doslova „rozkvetl“. Pohled ztraceného a zadumaného kolouška se však přerodil v sebevědomý projev zástupce LGBT komunity.
„Pocházím ze střední třídy, z bílé rodiny v Austrálii a všechny sny se mi splnily do dvaadvaceti let. Můj coming out byl ten nejjednodušší. Na světě je ale mnoho dalších, jejichž hlasy musíme brát na vědomí,“ citoval zpěváka hudební magazín Pitchfork.
Troye se se svou homosexualitou nikdy příliš netajil. Nutno však uznat, že novinka je na ní výrazně postavená. Sám v textech přiznává, k jakému posunu u něj došlo („Boy becomes a man now“). Nebojí se otevřeně promlouvat o ztrátě panictví („I've been saving this for you, baby“) ani o lásce mezi dvěma muži („An ode to the boy I love, Boy, I'll die to care for you“).
Přirozeně ale v muzice nejde o sexuální orientaci. Na Sivanovi na první dobrou zaujme jeho práce s hlasem. I ve svižných melodiích si udržuje rozvahu a místy až melancholičnost. Třeba v duetu se současnou popovou ikonou Arianou Grande by posluchač očekával rozjuchanou vypalovačku, a ne příjemnou rezervovanost.
V hitovkách, kde by jiní hlasově exhibovali, se třiadvacetiletý herec a bývalý bloger drží při zemi (např. v Lucky Strike). Nepotřebuje totiž vyřvat: „Lidi, tohle je hitovka, kdybyste to nepoznali!“ Příjemně civilní je ostatně i v skladbě My My My!, která jednoznačně vévodí celému albu – čistokrevný, promyšlený pop, který lze přehrávat do úmoru.
Křehkost v The Good Side ani v Postcard není v jeho podání ukňouranost, jakou občas trpí jeho kolegové (například Sam Smith). A právě skutečnost, že se do hudby nevrhá bezhlavě, aby ji znásilnil prvoplánovými refrény, odděluje Troyeho od ostatních stejně jako zrno od plev. Příznivci popu by proto album Bloom určitě neměli minout.
