Lednová kinopremiéra je ve Spojených státech amerických obvykle určena pro filmové počiny, které distributor předem odsoudil k selhání. Ticho před bouří je nejnovějším a zcela ryzím přírůstkem v tomto smutném výčtu. I české kinosály nyní poctí filmová chiméra režiséra a scenáristy Stevena Knighta, která čerpá inspiraci z techno-thrillerů, erotických kriminálek, hollywoodských snímků 40. let, Starce a moře i filmů s šokujícími konci režiséra M. Nighta Shyamalana.
Rybář Baker Dill (Matthew McConaughey) žije na karibském ostrově Plymouth trpký život. Víceméně ho jen utápí v alkoholu, na který si vydělává doprovázením turistů na lov tuňáků. Mizérii přeruší příchod jeho bývalé ženy Karen (Anne Hathawayová). Ta mu nabídne 10 milionů dolarů za vraždu jejího tyranského manžela (Jason Clarke). Baker je postaven před dilema, které v minulosti sloužilo jako zápletka pro thriller Žár těla (1981) nebo slavný film noir Pojistka smrti (1944).
Trapasy v tropech
McConaughey se pod karibským sluncem promenádoval naposledy před 11 lety v Bláznově zlatě. Film předcházel hercově kariérní renesanci, kterou pocítil několika oceňovanými rolemi mezi lety 2011 a 2014. Ticho před bouří je pro „nového“ McConaugheyho zatím nejnuznější návrat k bývalým poměrům, jak z hlediska kvalit díla, tak jeho hereckého nasazení.
Nicméně žádná z romantických komedií nebo pokleslých sci-fi, v nichž McConaughey hrával, nemůže zápolit s uchvacující pomýleností Ticha před bouří. Je to film předurčený nikoli k zapomenutí, ale k archivaci v kolekcích bizarně špatných filmů, které se pouští na alkoholových dýcháncích. Jedná se o jedno z nejambicióznějších selhání v prostředí hollywoodského mainstreamu posledních let.
Velký údiv vzbuzuje autorství Stevena Knighta, zkušeného scenáristy, jenž se podílel na vřele přijaté Špíně Londýna (2002) či Východních příslibech (2007). Dobrých ohlasů poté dosáhl i jeho režijní počin Locke (2013). V případě Ticha před bouří ale o znalém tvůrci nic nesvědčí – film je plný dramaturgických lapsů a Knightovi se ani s urputnou snahou nedaří formulovat jeho velkohubé myšlenky.
V poloze thrilleru je snímek zcela schematický a průhledný. Jako psychologizující drama životem zmučeného protagonisty je povrchní a efektně lpí na každém loku rumu a potáhnutí z cigarety. Nejsměšnější je ale Knightovo dílo ve vztahování se k paradoxům současného bytí, respektive k představě lidského života jako hry a cyklu. Teprve s přihlédnutím k této rovině se film stává kolosem omylů.
Vzletně ambiciózní zvrat odhaluje, že máme co dočinění s úplnou ztrátou tvůrčí soudnosti. Pokud se týče vypravěčského zvratu, k němuž dochází zhruba po uplynutí třech čtvrtin stopáže, nelze přiblížit nejabsurdnější stránky Ticha před bouří bez vyzrazení děje. Mimořádně zábavné je právě zjištění, že cílem bylo natočit podvratný filosofický thriller.
Hercova noční můra
Vzhledem k několikaměsíčním odkladům premiéry se lze domnívat, že se studio snažilo film „spravit“ v postprodukci. V nynější podobě má Ticho před bouří alespoň snesitelnou délku 106 minut i s titulky a velmi rychlé tempo, odhlédneme-li od občasných vycpávek čítajících mnoho záběrů na nahého McConaugheyho.
Možná v důsledku obrušování materiálu má většina scén krátké trvání a jsou velmi rychle stříhané – zvláštní rozhodnutí vzhledem k neakční zápletce s mnoha dialogovými výměnami. Střih je někdy natolik nekompromisní, že dává za vznik problémům v kontinuitě. Postavy jsou tak například schopné obléci se během dvou sekund.
Škodolibou zábavu také poskytuje pohled na elitní hollywoodské herce, kteří se zhostili naprosto plochých archetypálních figur a s vážností odříkávají hloupé fráze. Stabilita jejich přehrávání možná naznačuje, že tušili, k jakému výsledku projekt spěje. McConaugheyho hraní muskulaturou a neustálé předstírání opilosti je vzdálené jeho nuancovaným kreacím v Klubu poslední naděje (2013) nebo první řadě seriálu Temný případ (2014).
Femme fatale Anne Hathawayové charakterizuje jen smutný pohled a modřiny od jejího manžela. Sprostý tyran Jasona Clarka je poté tak extrémním ztělesněním zla, že hercovo angažmá v roli Reinharda Heydricha v dva roky starém snímku Smrtihlav se nyní zdá jen jako lehká průprava.
Návštěvu Ticha před bouří v kině lze pojmout jako hledání a třídění důvodů, kvůli nimž film působí tak neuspokojivě a neuváženě troufale. Je třeba se ovšem připravit na to, že dějový zvrat a způsob jeho realizace předčí mnohá očekávání. Režisérská kariéra Stevena Knighta tímto možná dostala stopku už v zárodku.
