Recenze: Světová invaze

Agresivní „emzáci“ (rozuměj mimozemšťané) znovu útočí na Modrou planetu. Najde se někdo, kdo jim přistřihne krovky a zachrání lidstvo? Válečná akční sci-fi o tom, že když to mariňáci nezabalí, možná ještě chvíli přežijeme. Nebudeme-li počítat vlezle kamarádské E. T., (kterému ostatně dřív, než ho soukmenovci najdou, nic jiného nezbývalo) jsou „ufouni“ povětšinou naladěni nepřátelsky, naše planeta je pro ně lákavou kořistí a lidstvo obtížný hmyz, který je třeba vyhladit, což by se jim vcelku bez problémů podařilo, kdyby se vždycky včas neobjevil někdo, kdo jim zatrhne tipec. Tohle mnohokrát provařené schéma vlastně nevyžaduje žádnou inovaci, stačí jen vystřídat kluky a holky z americké námořní pěchoty novou, odpočatou partou, vyměnit seržanty (případně prezidenty), vyhnat na plac nová digitální monstra – a je vymalováno. Do kin právě vstupující Světová invaze tenhle prefabrikovaný dramaturgický koncept bere za svůj a dělá všechno pro to, aby se do něj vešla.

Seržant Michael Nantz už vlastně dobojoval, protože mluvou místních lampasáků je prošlej a bude muset vyklidit regál. Jen dokončí výcvik poslední skupiny budoucích mariňáků a pak si může sednout na bednu plnou drsně zasloužených metálů, nostalgicky civět do nebe a přemýšlet o tom, proč mu při poslední akci zařvalo pár správných chlapů. A jestli tak ještě chvíli vydrží bude mít šanci zahlédnout v roji blížích se meteoritů ukryté útočné meziplanetární lodě, které znamenají okamžité vyhlášení krizové pohotovosti Delta a jeho návrat na palubu.

Tuhle četu původně vedl sympatický poručík Martinez, kterého nechali scenáristi rychle umřít, neboť právě to se sympatickým poručíkům po boku ostřílených seržantů často stává, aby jim uvolnili místo. A nikdo na celém světě, který se pod totální ofenzivou z kosmu začíná hroutit, netuší, že to bude právě tato četa, která pod vedením nezničitelného Nantze zasadí slizounům ze vzdálených světů rozhodující úder. Aby zachránili svět, lidstvo, Ameriku, rodné L. A. (a samozřejmě i Hollywood, který je tu nedaleko). Neboť teď se bude na plné pecky bojovat - do posledního muže, do poslední rosolovité emzácké flaxy! Takže nečekejte žádné diplomatické plky a vstřícné pokusy o navázání komunikace, která by mohla vést k případné domluvě. E. T. by v téhle kanonádě natáhl brka do minuty, teleskopy a subtilní Kontakt, jak o něj kdysi usilovala Jodie Fosterová, jsou překonány adresnými explozemi na tělo a Shyamalanova Znamení v kukuřičném poli působí jako dětinské triky ve chvíli, kdy je L. A. (a s ním polovina světa) v plamenech.

Jihoafrický rodák režisér Jonathan Liebesman (Texaský masakr motorovou pilou: Počátek) natočil Světovou invazi jako kontinuální bojovku, která pro k tomu náchylné může působit jako instrukční nábor do americké námořní pěchoty. Na startovní čáru seřadí tátu-mámu seržanta Nantze a jeho nabuzenou četu do poslední obranné linie (z níž se ve finále stane linie útočná), jako ženský prvek přihodí mužnou leteckou seržantku (nikoli mužatku) Santosovou a pár civilistů – třeba zvěrolékařku, která odpitvá postřeleného ufouna, aby se zjistilo, jak ho nejlépe zabít, a malého chlapce, jenž se stane v průběhu bojů sirotkem a za odměnu pak malým mariňákem. A pak je nechá (až na nějakou tu výjimku) dojít v ohlušujících explozích a vražedných salvách do vítězného konce. V tempařském (byť tematicky lehce monotónním) akčním stylu Hvězdné pěchoty, s patriotismem Emmerichova Dne nezávislosti a v dikci individuálního boje o život Spielbergových Válek světů.

Liebesmanova Invaze prostě přebírá, co se jí hodí, je chválou odzkoušených žánrových klišé, dávajících příjemnou jistotu těm, kteří je mají rádi (že si přijdou na své) a nepřinášející vcelku nic nového pod temným si-fi sluncem. Hvězdou snímku, který rozhodně není postaven na hereckých výkonech, je geneticky charismatický seržant Nantz Aarona Eckharta (Děkujeme, že kouříte, Temný rytíř). Jeho elementární úlohou je přežít, zvítězit a přitom latentně vzbuzovat dojem, že mariňáci za ním půjdou, kam ukáže malíkem levé ruky, což se dá zvládnout s průměrnou fyzičkou a jednou zarputilou grimasou. Ostatní jsou tu spíš do počtu, který je na konci očekávaně přece jen o něco nižší než na začátku.

Žádných zásadních překvapení (kromě faktu, že emzáci mají svůj životně důležitý orgán na rozdíl od lidí rafinovaně na pravé straně) se tu nedočkáte. A tak byla v marketingové prezentaci snímku vytažena na světlo přibarvená historka z 25. února válečného roku 1942, která dodává Světové invazi autentický pseudokontext (který v ní ale stejně nikdo nehledá). Podle dobových pramenů (podložených údajně i hlášením generála George C. Marshalla prezidentovi Rooseveltovi) tehdy nad L. A. proletěl dodnes neidentifikovaný roj neznámých letounů, který simuloval nálet, bez škrábnutí se prohnal masivní palbou pobřežních baterií a zmizel neznámo kam. Vysvětlení je nasnadě: Tehdy si to (poté co se již opakovaně spálili) přiletěli opatrní emzáci jen omrknout, aby tentokrát – 12. srpna 2011, kdy by měla Světová invaze propuknout – naplno udeřili.

Jedna historicky skutečná srpnová invaze by ovšem mohla stačit. Jestliže se ale právě schyluje k další, není třeba mít přehnané obavy. Pro jistotu bych se sice v tuhle dobu držel od L. A. dál, a věřil v nezničitelné (protože úlevně vděčné) hollywoodské klišé, které říká: Mohou mít megaválečnou techniku, která válcuje pozemské armády, srdce (nebo co?) na pravé straně a geniální řídicí centrum skryté v podzemí, ale přesto nemohou nikdy vyhrát! Protože nemají seržanta Michaela Nantze, který nezná slovo ústup (zvlášť když teprve přišel), chlapíka, který udělá to, co je třeba i za nás. Jestliže nevěříte, zajděte na Světovou invazi do kina. Pakliže vydržíte až do konce, zjistíte, že tohle jim přece nemůže vyjít. Zdá se, že L. A. je pro tentokrát za vodou, uvidíme, o co se bude bojovat příště. I opatrné pochybovače ale musí uklidnit závěrečná scéna, kdy unavení a vyhladovělí vítězové, místo toho, aby se šli nadlábnout, mažou v čele s neunavitelným Nantzem naládovat patrony do prázdných zásobníků, kdyby si chtěl zase někde někdo něco začít.

WORLD INVASION:BATTLE LOS ANGELES

USA 2011, 112 min., 16 kopií. Režie: Jonathan Liebesman. Scénář: Chris Bertolini. Kamera: Lukáš Ettlin. Hudba: Brian Tyler.

  • Světová invaze zdroj: Falcon http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2384/238357.jpg
  • Světová invaze zdroj: Falcon http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2384/238358.jpg
  • Světová invaze zdroj: Falcon http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2384/238355.jpg
  • Světová invaze zdroj: Falcon http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2384/238354.jpg

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Možná je něco ve vodě. Patnáct výtvarníků spojují Louny a výstava

Galerie města Loun slaví patnáct let činnosti a na připomenutí připravila výstavu patnácti lounských výtvarníků. Všichni představovali svou tvorbu už i dříve právě v prostorách této galerie.
včera v 13:15

Česko získá další peníze z evropských a norských fondů, půjdou do kultury i vědy

Stát podepsal memorandum, díky kterému má získat dalších pět a půl miliardy korun z Fondů Evropského hospodářství a Norska. Prostředky přinesou více peněz na vzdělávání, kulturu, vědu či životní prostředí. Podporu ovšem získají pouze ty projekty, které usilují o snižování ekonomických a sociálních rozdílů. Peníze do fondů vkládají Island, Lichtenštejnsko a Norsko – tedy země, které nejsou součástí Evropské unie. Státy tím chtějí spolupráci s členskými zeměmi posílit. V minulosti fondy podpořily třeba i výstavbu památníku holocaustu Romů a Sintů v Letech u Písku – a to částkou čtyřicet milionů korun. Česko je pátým největším příjemcem této podpory.
včera v 07:48

Holywood místo Hollywoodu. Papež pozval filmaře

Papež Lev XIV. si přeje „prohloubit dialog se světem filmu“. O víkendu přijal ve Vatikánu hollywoodské hvězdy, řekl jim, že by se mělo udělat víc pro kina, která bojují o přežití, aby bylo zachováno skupinové sledování filmů. Dříve se už soukromě setkal s herci Robertem de Nirem či Al Pacinem. Prozradil také, které filmy jsou jeho oblíbené.
15. 11. 2025Aktualizováno15. 11. 2025

Byl to zásadní okamžik mého života, vzpomíná na 17. listopad herec Potměšil

„Něco, po čem jsme toužili, mluvili o tom v rodině nebo se svými vrstevníky (…), tak se najednou začalo skutečně naplňovat. Tím, že se lidé domluvili a sešli, i když to bylo svým způsobem zakázané nebo limitované,“ popsal v Událostech, komentářích moderovaných Martinem Řezníčkem herec Jan Potměšil, jak vzpomíná na události 17. listopadu 1989. „Mám pocit, že to byl zásadní okamžik mého života,“ dodal. Potměšil poté jezdil po regionech, kde hovořil o tom, co se v Praze dělo. Při jedné z cest 8. prosince 1989 při automobilové nehodě málem přišel o život. Po dvou měsících se pak probudil z kómatu v úplně jiném režimu. „Ať už byl kolem mě kdokoliv, tak jsem se ptal, jak to pokračuje, jak se daří a podobně,“ přiblížil.
15. 11. 2025

Vyšel komiks o Havlovi, stojí za ním Žantovský a ilustrátorka Jislová

Vyšel nový komiks o disidentovi a pozdějším československém a českém prezidentovi Václavu Havlovi. Jmenuje se Havel: hrátky s čertem. Autoři ho slavnostně uvedli v pátek večer v Knihovně Václava Havla. Za dílem stojí Michael Žantovský a ilustrátorka Štěpánka Jislová, kniha popisuje Havlův život v roce 1977. „Velká část lidí jej má v mysli už jen na tom pomyslném piedestalu, jako státníka. Chtěli jsme se podívat za oponu, co to bylo za člověka,“ přiblížila Jislová v 90' ČT24. Pořadem provázela Nikola Reindlová.
15. 11. 2025

Národní divadlo Brno uspělo na světových operních cenách

Národní divadlo Brno proměnilo obě nominace na ocenění The International Opera Awards. V konkurenci přehlídek a operních domů zvítězilo v kategorii nejlepší festival za Janáček Brno 2024 a mezi novými produkcemi bodovala inscenace opery Leoše Janáčka Výlety páně Broučkovy. Delegace z Brna v čele s ředitelem Martinem Glaserem ocenění převzala v pátek v Athénách v sídle Řecké národní opery.
14. 11. 2025

Běda obrazu, který na výstavě Evy Švankmajerové potřebuje vysvětlit

V pražském Centru DOX je k vidění tvorba přední výtvarnice českého surrealistického hnutí Evy Švankmajerové. Výstava Běda obrazu představuje její malby, kresby, ale i návrhy plakátů a filmové dekorace. Výrazně se na ní podílel manžel zesnulé umělkyně, výtvarník a filmař Jan Švankmajer.
14. 11. 2025

Českou cenu za architekturu získal dětský hospic Dům pro Julii

Českou cenu za architekturu letos získal dětský hospic Dům pro Julii. Jeho autory jsou Tomáš Págo, Milan Joja a Karel Kubza z ateliéru Čtyřstěn architekti a krajinářský architekt Marek Holán. Vítěze ve čtvrtek vyhlásili zástupci České komory architektů, která soutěž pořádá. Společně s hlavním vítězem porota ocenila i pět realizací titulem Finalista a další dvě Cenou Aleny Šrámkové a čestným uznáním. Šest projektů získalo cenu partnerů.
13. 11. 2025
Načítání...