Recenze: Sanctum

Jestliže to vzdají, zemřou! Speleologicko potápěčský „survivall thriller“ o tom, že bojovat je třeba až do posledního nádechu – a mrtvé mohou oplakávat jen ti, kteří přežijí. Věřte, že jich nebude mnoho… Těžký je život profesionálních dobrodruhů, obzvláště když musí podle mělkého scénáře sestoupit hluboko do podzemních jeskynních labyrintů, které zdivočelá macecha příroda vzápětí napumpuje gigantickým přívalem vodních spoust. Cesta zpátky je zničena a jim v pasti temných hlubin a 3D technologie dochází vzduch, baterky a postupně i síla rvát se dál o své životy. Ten, komu se ekluje vzít na sebe neopren po mrtvé, dlouho nepřežije, ten, kdo ztratí nervy, na místě končí a tomu, kdo se při úprku zaplaveným podzemím zraní tak, že nemůže dál, bude těmi, kterým ještě nezvadly ploutve humánně (byť brutálně), pomoženo z tohoto světa. Protože všechno je lepší, nežli tu v rdousivé tmě zešílet při bezmocném čekání na jistou a pravděpodobně i hodně nepříjemnou smrt.

Místo konání Papua Nová Guinea, kde se nachází Esa Ala, největší neprobádaný jeskynní systém této planety. Jižní Pacifik je místo, kde k sobě ráj a peklo mají proklatě blízko. Zjistili byste to také, kdybyste, tak jako adrenalinový milionář Carl Hurley, který tuhle partu všehoschopných pošuků financuje, skočili padákem přímo do chřtánu matky všech jeskyň (zatímco vaši parťáci mastňácky slaňují po tradičních lanech). Největší drsňák ale čeká v podzemí. Je to povoláním světový dobrodruh a šéf téhle divoké expedice, potapěč, speleolog a tak trochu i horolezec a táta lehce odcizeného syna Joshe (vsaďte se, že tam dole k sobě konečně najdou cestu).

Tenhle umanutý parchant Frank McGuire je téměř nezničitelná houžev, která už nedokáže normálně žít na povrchu známého světa (kde už stejně nic nového neobjevíte) a jediné, čemu rozumí, jsou jeskyně, pod jejichž klenbami konečně poznává, kdo je. Prostě takový jednoduchý a normální chlapík, se kterým být na jednom laně znamená akutní zvýšení rizika, že v dohledné době zemřete. Tahle pravděpodobnost začne hraničit s jistotu ve chvíli, kdy udeří tropický cyklon, který poznamená jejich životy a v řadě případů je zkrátí na dobu, která nepřekračuje stopáž tohoto snímku.

Jak to zařídit, aby se magické (a solidní tržby generující) jméno Jamese Camerona objevilo na plakátu? Žádná věda. Stačí nahodit udici s dobře namíchanou návnadou, kterou je pozice výkonného producenta na filmovém projektu s dobrodružnou mokrou story, odehrávající se povýtce  pod vodní hladinou a točené s řadou technických vychytávek ve 3D formátu. Tomu tvůrce Propasti a Avataru přece nemůže odolat. A taky že ne! Dokonce z něj, tak jako v tomto případě vcelku neznámý australský režisér Alister Grierson (který do toho odvážně šel se zkušeností z jediného celovečeráku), můžete vyrazit jeho geniální 3D kamerový systém (Cameron / Pace Vision 3D Kamera System), nad nímž údajně koumal sedm let, s nímž natočil vzpomínaný Avatar a jež skromně označuje za nejlepší (ale opravdu nejlepší!) na světě, neboť dodává IMAXu novou dimenzi.

Téměř debutant Alister měl prostě kliku a také snaživě a flexibilně pochopil, že se po něm nechce artový ani oscarový opus, ale sugestivní 3D atmosféra, která v klaustrofobicky sevřeném prostředí podzemního jeskynního labyrintu jde od ruky skoro sama. Aby ji nic nepatřičně nerušilo, je třeba smířit se s mdlým scénářem a snadno předpověditelným dějem a zvolit spíše béčkový casting, jehož druholigoví herci nemají moc co hrát, takže je Sanctum nijak nezviditelní (což jim ostatně nemusí vadit, neboť většina stejně nepřežije). A v krátkých přestávkách mezi nádechy a syčivými gerojši dýchacích přístrojů tohle všechno nakonec propojit bezduchými dialogy, signalizujícími, že k odkysličení mozků vystresovaných jeskyňářů došlo dřív, nežli opravdu došel kyslík v poslední záložní lahvi. A je hotovo! Kdo tohle všechno skousne a bude programově rezignovat na příběh, jeho interpretaci a charaktery protagonistů, ten si může v multikině za černýni brýlemi lebedit, protože 3D vizuál ho bude nemilosrdně (byť i poněkud monotónně) válcovat kontaktní podzemní a podvodní realitou, ve které by to sám už dávno vzdal.

Kdyby tenhle rutinní „survival“ nebyl natočen ve 3D formátu, byl by téměř k neukoukání, neboť po celou dobu stereotypně pokládá jedinou otázku – kdože je příště na řadě – a v otrle znuděném divákovi paradoxně nastoluje postupně sílící úlevný pocit, že už jich mnoho nezbývá a tiché přání, aby to oni i on už měli za sebou. Není tu nabídnuta uchopitelná možnost s někým se výrazněji identifikovat, komu držet palce a o koho se bát. Není tu nabídnuto nic víc (ale také nic méně!), nežli pocit intenzivní fyzické sounáležitosti - třeba když budete spolu s Joshem hledat v zatopených dutinách a 3D formátu nepatrné vzduchové kapsy, které vám dají šanci udělat ještě pár temp. Za pozitivum je možno považovat i fakt, že se tu alespoň nepoflakují monstrózní „gumíci“ z podzemního debaklu Jeskyně nebo vyhládlí humanoidní slepýši z dámské jeskyňářské jízdy Pád do tmy. A ke kladům je možné ještě přičíst pár oslovujících podmořských a přírodních záběrů ve chvílích, kdy kamera opustí umělou meganádrž queenslandského filmového studia, kde se točily ty „nejvýživnější“ scény.

Na to, že jeden ze spoluscenáristů (Andrew Wright) něco podobného zažil (a muselo to z něj evidentně ven), toho Sanctum v narativní rovině opravdu příliš nenabízí. Je to film o pocitech a také o staré známé pravdě, že když si to člověk rozdá s přírodou, dá mu to vždycky pořádně zabrat. Ve spíše „béčkovém“ aranžmá je tu do zrádných jeskynních katakomb spláchnuto každé žánrové klišé, které je na dosah, a má alespoň zdání věrohodnosti. Ale i když jde místy o vskutku sugestivní podívanou, nenechte se zmanipulovat a nevěřte všemu, co slyšíte! Třeba takové tvrzení Franka McGuirea, že ten, kdo umí dýchat a plavat, se umí i potápět, bych v zatopeném jeskynním světě bral přece jen s rezervou. Ale hlavně bych radil: Nelezte tam!

                                                                                                                   SANCTUM: USA 2011, 109 min., 3D. Režie: Alister Grierson, scénář: John Garvin, Andrew Wight, kamera: Jules O´Loughlin, hudba: David Hirschfelder, hrají: Richard Roxburgh, Ioan Gruffudd, Rhys Wakefield, Alice Parkinsonová, Dan Wyllie.

  • Sanctum zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2400/239999.jpg
  • Sanctum zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2400/240000.jpg
  • Sanctum zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/24/2400/239994.jpg
  • Sanctum zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2401/240002.jpg
  • Sanctum zdroj: Bontonfilm http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2401/240004.jpg

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Při procesu s nacisty byl důkazem i film. Archivy hledali dva američtí bratři

Nový film Norimberk s Russellem Crowem v kinech obrací opět pozornost k norimberskému procesu. Médium filmu souvisí s ostře sledovaným soudem ale i jinak – záběry promítané v soudní síni posloužily tehdy jako důkaz. Část z nich na zpravodajské misi v poválečné Evropě nasbírali bratři z hollywoodské rodiny.
před 21 hhodinami

„Vážený soudruhu prezidente.“ Historik zkoumá příběhy skrz normalizační dopisy Hradu

V průběhu normalizace registrovalo oddělení stížností prezidentovy kanceláře stovky tisíc dopisů. Nejvíc jich bylo doručeno prezidentovi Ludvíku Svobodovi v roce 1969. Dopisy odrážejí běžné problémy společnosti, jako jsou bydlení, sociální zabezpečení, cestování do zahraničí a školství. Ve své knize „Vážený soudruhu prezidente“ nabízí historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Tomáš Vilímek desítky příběhů odhalujících jak úsměvné, tak tragické stránky života za normalizace.
včera v 06:30

Czech Press Photo vyhrála fotografie horníka z dolu OKD

Nejlepší fotografií 31. ročníku Czech Press Photo byl vyhlášen snímek ze série s názvem „Práce horníků na dole ČSM – Sever (OKD)“ Lukáše Kaboně z Deníku. Uspěl v konkurenci téměř 300 fotografek a fotografů, kteří do soutěže zaslali 5250 fotografií. „Zavírání dolů v České republice představuje uzavření významné etapy průmyslové historie a proměnu vztahu společnosti k životnímu prostředí. Těžba uhlí po desetiletí formovala krajinu i životy lidí, často s negativními dopady přesahujícími hranice Moravskoslezského kraje. Uzavření posledního černouhelného dolu ve Stonavě je symbolickou tečkou za érou hlubinné těžby na Ostravsku. Fotografovi Lukáši Kaboňovi se podařilo tento přelomový okamžik zachytit s věcnou přesností a silnou výpovědní hodnotou,“ uvedla porota. Ceny se letos udělovaly v devíti kategoriích. Oceněné fotografie budou k vidění v Nové budově Národního muzea od 11. května do 30. listopadu 2026.
20. 1. 2026

Archeologové v Itálii objevili ztracenou Vitruviovu baziliku

Archeologové v Itálii našli pozůstatky více než dva tisíce let staré veřejné budovy, jejíž návrh připisují starověkému římskému architektovi Vitruviovi, známému jako otec architektury. Pozůstatky starověké baziliky našli archeologové v centrálním italském městě Fano severovýchodně od Říma.
20. 1. 2026
Načítání...