Royal Republic jsou další konzumenti zázračné švédské vody, po které vyrůstají nadaní muzikanti. Rockeři sami sebe nikdy nebrali vážně a neděje se tak ani na zbrusu nové, v pořadí už třetí desce Weekend Man. Sestava se letos pokusí zbourat pódium na festivalu Rock for People, a nutno říct, že díky novince je ta pravděpodobnost velmi vysoká. Jejich dynamické album je přesně to, co začátek ospalého března potřebuje.
Švédská čtveřice má tak ostré kytary, že jimi hravě rozseká každého, kdo k jejich tvorbě zabloudí. Royal Republic jsou tak trochu jako jezinky (včetně chlupaté hrudi): chytnou a nepustí. Weekend Man sladil krok s hity natřískaným debutem We Are the Royal a prostřední Save the Nation nechává ve své diskografii na chvostu.
Deluxe edice nabízí patnáct skladeb, klasická verze o dvě méně. Že je to na „kytarové mydlení“ až moc? Kdepak, dobrá polovina skladeb nepřesahuje ani tři minuty. Nehledě na to, že každá z nich je osobitá, tudíž nesplývají dohromady. Zpěvák Adam Grahn neustále mění výrazové polohy. Třeba uširvoucí řev Playball nebo „bublání“ v Baby střídá melodický klid Follow the Sun, o níž kapela ostatně řekla: „Některé písně vzniknou, ani nevíte jak, prostě vám spadnou do náruče.“
Tím perfektně vystihli ducha celé desky: krása čistého rock'n'rollu bez příkras. Občas je velice osvěžující vynechat z produkce syntezátory i další mašinky a zkrátka vzít do rukou nástroje tak, jak jsou. Sestava tímto zvykem navazuje na starší a o něco slavnější kolegy The Hives, kteří těží hlavně z živelnosti. Royal Republic lechtají struny se stejně nenásilnou lehkostí, viz People Say That I'm Over the Top. Určitě se vyplatí počkat i na nakažlivou Getting Along, kterou lze najít na speciální edici.
Weekend Man není bezduchá stadionová plácačka, při níž zpěvák zahleděně upírá oči do světla v předstírané extázi. Je o endorfinech, adrenalinu a vyplazených jazycích. Zkrátka „nakopávačka“, jak má být.
