Nikdy jsem nechtěl psát o Martinu Roubíkovi takhle a v takovéhle situaci. Nikdy mne nenapadlo, že budu muset vynaložit mnoho úsilí, aby zpráva o jeho první pořádné výstavě v Praze nebyla současně i jeho nekrologem. Přesto to všechno musí být v minulém čase. Výstava v Galerii Jaroslava Fragnera přibližující osobnost Martina Roubíka je možná nejvíce vzrušující architektonická výstava sezony. Otevírá oči a zasazuje Roubíkovu práci do pestrého a vzrušujícího puzzle vazeb, čitelných vývojových fází, podtextů, souvislostí, plánů i nerealizovaných snů či idejí.
Když nás seznámil v polovině devadesátých let Emil Přikryl, připadal mi Roubík jako uzel emocí. Jeho výrazná kritičnost, obohacená dlouhým pobytem v zahraničí, souvisela s jeho rozhledem, nadhledem, vzděláním a zásadní poctivostí. O své práci na veřejnosti nijak zvlášť nehovořil, i když se za své projekty dokázal pořádně bít. Nepoužíval však zde obvyklé bratříčkování, jeho cesta (později spojená s nadanou architektkou Reginou Loukotovou) byla přímá i kostrbatá a přitom jasně profilovaná.
Don Quijote mezi architekty
Návštěvník výstavy, který doposud znal jeho účast v ateliéru Snøhetta, slavném zejména dvěma díly: Alexandrijskou knihovnou a Norskou národní operou, bude - jak se to v pasivních a neinformovaných Čechách děje často - překvapen. Výstava zasazuje Roubíkovu práci a dílo do vzrušujících souvislostí a profiluje obraz nadaného tvůrce a aktivního občana (pozor, to není fráze). Subjekty, kterými prošel či je spoluinicioval, jsou pro nás neznámé, jejich činnost příkladná a vzrušující. Výsledky, i když často na bázi účasti v soutěžích, přesvědčující.
Kurátor Petr Pištěk pojal prezentaci tak trochu jako literární sdělení – řada intimních výpovědí kolegů, známých či přátel skládá dohromady nejednoduchý obraz, otevřený, pestrý a bohužel také sebezničující.
Při i po prohlídce vás napadá – opět je pozdě. Běžná masová média s úrovní pavlačových drben na upadlém prvorepublikovém předměstí tak dlouho míjela eruptivní Roubíkovu osobnost, až se jim podařilo jej z běžné vědomosti a paměti vymazat. A přitom bylo stále o čem psát, bylo o čem diskutovat. Roubík byl živou součástí bohužel nefunkční občanské společnosti. Jeho komentáře, nápady a akce často připomínaly opravdu Dona Quijota.
Rád připomínám Roubíkův projekt velkého egyptského muzea pro Káhiru, který je snad nejzajímavějším architektonickým českým produktem devadesátých let, jeho snahu o založení soukromé kvalitní mezinárodní architektonické školy v Praze, účast na prohraném boji o novou Karolinu v Ostravě, jeho kritický pohled na mnohé špatné nebo hloupé projekty a realizace a korupci mezi tzv. lidovládou či jasnou analýzu kolabující soutěže na Národní knihovnu…
Jen krátká citace toho, co ve Fragnerově galerii uvidíte:
Dílo Martina Roubíka, který se kromě práce architekta v Oslu, které se z hloupých politických důvodů stalo jeho druhou otčinou, věnoval také uměleckým projektům a dalším aktivitám. V roce 1987 založil a několik let také řídil nadaci ROM for Arkitektur, zabývající se propagací architektury. Se stejnou skupinou stojí také za vznikem ateliéru Snøhetta, spolu s krajanem Jiřím Havranem rovněž založil fotografické studio – a později nakladatelství – ARFO.
Snøhetta je renomovaný norský architektonický ateliér, který proslul již krátce po svém vzniku v roce 1989 díky překvapivému vítězství ve velké mezinárodní soutěži na budovu nové Alexandrijské knihovny. Již od svého vzniku se Snøhetta soustředí na spojení architektury a krajinářství. Architekti zabývající se krajinou a interiérem dnes tvoří celou čtvrtinu společnosti a přímo spolupracují s ostatními. Dnes má Snøhetta v pobočkách v Oslu a New Yorku celkem více než stovku zaměstnanců, z velké části cizinců, a pracuje na zakázkách po celém světě.
Nadace ROM for Kunst og Arkitektur (Prostor pro umění a architekturu) vznikla v roce 2005. Původní Galleri ROM for arkitektur, založená v druhé polovině osmdesátých let, a Institutt for Romkunst byly sloučeny do jedné neziskové organizace, která pořádá výstavy, semináře, workshopy a přednášky.
Současné nakladatelství ARFO založil Jiří Havran, přední norský fotograf architektury, pocházející z Československa, jako osobní firmu v roce 1996. Jméno původní společnosti zůstalo zachováno a byl k němu doplněn podtitul „Forlag for Arkitektur og Kunst“ (nakladatelství architektury a umění).
