Ztrátě se nevyhne téměř žádný z hrdinů příběhů Petry Soukupové, současná česká spisovatelka ovšem ani v sedmé knize neztrácí nic ze svého nemilosrdně analytického stylu. V románu Nejlepší pro všechny opět z banalit vrství nebanální výpověď. Doplněnou literárním bonusem – s knihou pro dospělé je propojena i samostatná kniha pro děti, podobně jako jsou propojeny životy rodičů a dětí. Navzájem o sobě nevědí všechno.
Na úvod trochu zeširoka. Česká televize v uplynulých týdnech odvysílala další pokračování Manželských etud – už po pětatřiceti letech (což náhodně odpovídá celému dosavadnímu životu Petry Soukupové).
Dokumentaristka Helena Třeštíková v nich sleduje osudy manželských párů, divák tak díky ní vidí do talíře lidem, jejichž životy jsou v podstatě tuctové, byť některé více, některé zas méně dramatické. Ukazují, že i v každodennosti rodin, které by klidně mohly být sousedy odvedle, se skrývá příběh.
Vystřiženo
Podle stejné šablony jsou střižené knihy Petry Soukupové. Její texty jsou rodinnými etudami, v nichž si postavy vaří kafe, mluví o počasí nebo řeší, kdo jim nainstaluje počítač. Věci, které mohou mít v daném okamžiku podstatnou váhu, i když ve větším časovém záběru zapadnou jako bezvýznamné. Přesto nejsou jenom kulisami k jedné nebo dvěma opravdu dramatickým událostem, jež život přinese a jsou hodny záznamu, protože i tyto obyčejnosti (životní) příběh vytváří.
Aby takové civilnosti získaly (řekněme pro většinu) přijatelný tvar, je třeba dobrý střih. V dokumentu i literatuře. Soukupové se většinou stříhat daří, i díky tomu jsou její knihy čtenářsky oblíbené a nezůstaly někde v alternativním prozaickém proudu.
I když se dá říci, že v románu Marta v roce vetřelce (z roku 2011) se autorka dostala v popisu stojaté každodennosti na hranici únosnosti pro čtenáře, zvyklého z jejích předchozích titulů na mnohem větší svižnost. Ovšem tato utahanost může být i záměr, odpovídající deníku studentky (jímž kniha je).
Novinka Nejlepší pro všechny má blíže k lakoničnosti povídkového souboru Zmizet (2009, Kniha roku v cenách Magnesia Litera), s výrazným používáním krátkých vět a bezeslovesných konstrukcí. Ačkoli z kontextu jakoby vytržené fragmenty se tu objevují spíše v názvech kapitol (Nemusela jezdit, Velikonoce jsou stres pro mě, Překlopilo na bok). Zdá se, jako by Soukupová – i ve srovnání s předešlým románem Pod sněhem (2015), v němž popisy každodennosti hrozily zbytečnou rozvleklostí – opět našla svou jistou míru „ani málo, ani moc“.
Do hlavy
Ke srovnání se Zmizet – přesněji s titulní povídkou – svádí i podobný věk hlavních hrdinů. Oba příběhy jsou z velké části vyprávěny z pohledu zhruba desetiletého kluka, jemuž je dospělácký svět přece jen ještě dost vzdálený, tím spíš, že ho dospělí do svého rozhodování a jednání ani nechtějí pustit. To ovšem neznamená, že ve svém dětském životě nemusí činit dospělácká rozhodnutí.
Část spisovatelského umu Soukupové tkví právě v tom, že se dokáže svým postavám dostat „do hlavy“ a věci, které říkají nebo dělají, se pak zdají naprosto přirozené, ačkoliv nejde o dokument, ale fikci.
Rodinná etuda začíná poměrně zásadní změnou v životech tří hlavních postav. Svobodná matka Hana, která je herečkou, dostala velkou seriálovou příležitost, natáčení mimo Prahu by ale mimo jiné znamenalo menší dohled nad desetiletým Viktorem, jenže ten se snadno nachomýtne k nějakému průšvihu. Hana se proto domluví se svou matkou Evou, čerstvou vdovou, že Viktor se na nějaký čas přestěhuje k ní na vesnici.
Soukupová sleduje, jak se v nastalé situaci proměňuje vztah rodič–dítě: nejen mezi Hanou a Viktorem, respektive Evou a Hanou, ale také mezi Evou a Viktorem, protože babička se znenadání dostala do role rodiče. Do vzájemných vztahů se promítají samozřejmě i generační rozdíly, především dospělí mají dojem, že ví, co je nejlepší pro všechny, nicméně závěr knihy i přes nutná neporozumění vyznívá jako obecný vzkaz, že nejlepší pro všechny je rodina, jakkoli to takhle vyslovené zní jako klišé.
Zmizet (ztratit, zemřít)
Jednu z linií vyprávění – příběh Viktorovy kamarádky a jejího psa – rozvíjí autorka v samostatné tak trochu detektivní knize Kdo zabil Snížka?, určené primárně pro mladší čtenáře. Je, mimochodem, poctivým příspěvkem do dětské literatury, která se nenese na vlně kouzel a nadpřirozených záhad.
Každou z knih lze číst bez znalosti té druhé, pokud se čtenář ale pustí do obou titulů, vyvstanou zajímavé paralely. Především mezi Viktorem a psem Snížkem – oba „neposlušní“ hrdinové mají do jisté míry problém s kontrolou a přizpůsobením se podmínkám, na nichž žádný z nich nemůže nic změnit.
Zvíře (zejména psa) vpravuje Soukupová do svých příběhů často, snad jako určitý symbol vztahové závislosti, porozumění a odpovědnosti, které řeší i v lidských vztazích. Opakuje se také absence (nebo selhání) mužských členů rodiny, motiv ztráty a smrti. Nechybí ani v knize Nejlepší pro všechny, a přestože jde o neustále se vracející témata, nezdá se, že by už byla – alespoň v autorčiných textech – vyčerpaná. Koneckonců nevyčerpají se ani ve vlastních, reálných životech čtenářů, jež je tak snadné do řádků dosadit.
Po knize film
Nezbývá tedy než se těšit, jaké rodinné konstelace Petra Soukupová rozebere příště. Čekání ukrátí celovečerní film podle povídky Na krátko (ze zmiňované knihy Zmizet), k němuž Soukupová napsala i svůj první celovečerní scénář (zatím psala třeba pro seriály Comeback nebo Kafe & Cigárko). Ostatně jako blízký tomu scenáristickému bývá její spisovatelský styl často označován.
Petra Soukupová: Nejlepší pro všechny / Kdo zabil Snížka?, obě knihy vydalo nakladatelství Host.
