Dvacet pět let od premiéry animovaného megahitu Lví král přichází studio Disney s novou verzí. Film Jona Favreaua ční na absolutní technologické špici, ze stejného důvodu ale nezastře mnohé problémy. Původní příběh „lvího Hamleta“ prezentuje v dechberoucí fotorealističnosti, jinak ale odmítá překvapovat.
Recenze: Remake Lvího krále je nejdražším přírodopisným dokumentem
Podstatnou položkou v portfoliu studia Disney se v posledních letech stala nová zpracování starších animovaných hitů. Společnost v první polovině letošního roku uvedla do kin remake Dumba v režii Tima Burtona a Aladina Guye Ritchieho.
Zatímco první zmíněný mnozí častovali označením jako zklamání, namodro přebarvený Will Smith přinesl studiu takové zisky, že Disney ze své strategie jistě neustoupí. Největší výzvou byl ale v tomto ohledu pochopitelně Lví král (1994), celosvětový fenomén a symbol doby takzvané „disneyovské renesance“ 90. let.
Půdu pro Lvího krále svým způsobem připravil předchozí projekt režiséra Favreaua u Disneyho, remake Knihy džunglí, v němž před třemi lety úchvatně ožila roztodivná zvířecí říše. Studiu bylo mimo jiné odměnou oscarové ocenění za nejlepší vizuální efekty. Lví král nyní dokazuje, že technologie umožňují zajít ještě dál. Při sledování už není pochyb o věrohodnosti ani jednoho zrnka písku a zvířecího chlupu. Úporná snaha o safari ale zmařila film.
Dokonalost jako překážka
K hlavnímu pochybení, které vnitřně rozkládá celý projekt, došlo očividně už při plánování konceptu. Je absolutní fotorealističnost skutečně žádoucí, chtějí-li tvůrci vyprávět příběh? Je vhodná, pokud bez výjimky dělá ze zvířecích protagonistů ztuhlé bytosti, které se kvůli autentickému svalstvu nemohou ani pousmát?
Odklon od pružné stylizace, která dominovala původnímu snímku, má svá opodstatnění. Možnost z naprosté blízkosti sledovat stoprocentně věrohodné stádo slonů s doprovodem papoušků hrajících všemi barvami je jedinečná a uchvacující. Jenže Lví král nikdy nebyl seriál stanice National Geographic.
Lví král (1994, režie: Roger Allers, Rob Minkoff)
Především šlo o archetypální drama, které dětem v srozumitelné podobě vypráví o zrození a povinnostech ušlechtilého vládce. Objevují se obecná témata rodičovství a lásky, také ale předstíraného přátelství, za kterým číhá zrada. Původní film je v jádru vlastně velmi patetický a emocionálně vypjatý příběh, který přímo vyžaduje, aby postavy vyjadřovaly své emoce. Tuto čitelnost ale v remaku znemožňuje mizivá stylizace.
Cokoli komplikovanějšího tak musí postavy sdělit svými hlasy, které v původním anglickém znění čítají například Donalda Glovera, Beyoncé nebo Johna Olivera. Kvůli strnulosti všech tváří ale zůstávají hlasy od zvířecích těl podivně odtržené. Nejvíce rozpoznatelné je to v komických scénách, respektive u postav, které se o humor snaží. Hlasy dvojice Setha Rogena a Billyho Eichnera, jež namluvila duo Pumby a Timona, jsou slyšet jakoby z dabingového studia a příliš nesouzní s poskakováním divokého prasete se surikatou.
Známé scény, jiný zážitek
Záměrem tvůrců bylo přistupovat k původnímu snímku s naprostou úctou. Vynechat byť jen jedinou podzápletku jako by mělo přinést katastrofální důsledky. První ohlasy hovořily o přepracování záběr po záběru ve stylu novodobého Psycha (1998) režiséra Guse Van Santa. Tak oddaný Favreau originálnímu filmu naštěstí není, blíží se tomu ale kupříkladu s úvodní sekvencí. Pouze v jejím rámci by to dávalo smysl – jedná se o několik ikonických minut, kterými by mohl demonstrovat vynikající kvality speciálních efektů.
V jiných chvílích je ale takový respekt k původnímu filmu přinejmenším překvapivý a v nejhorším otravný. Na mysl přichází další otázky. Z jakého důvodu si dal Favreau za cíl plně naplňovat očekávání publika? Nejenže odmítá neměnit strukturu vyprávění a dialogy, ale často i souslednost záběrů. Obě nabízející se odpovědi vyznívají hodně cynicky – buď má být celý projekt nostalgickou připomínkou, nebo tvůrci zkrátka počítají s tím, že si snímek z roku 1994 už nikdo nepamatuje.
Patrně jediný výrazný odklon je k vidění v posledním aktu, v němž dochází k osudovému střetu. Ve snaze zatraktivnit poněkud strohé finále remake scénu rozšiřuje do velkolepé zvířecí bitvy. I když měl originál často blízko k atrakci, předělávka tuto složku prohlubuje v souladu s dnešním trendem, že každý blockbuster musí končit výbušně.
Možná tak jediným způsobem, jak si film užít, je brát ho jako návštěvu zvířecího lunaparku s mnoha atrakcemi. Audiovizuální orgie jsou ve Lvím králi na tak vysoké úrovni, že se i přes všechna očividná negativa musí mnozí podvolit. Ale až s postavami zvolají „Hakuna Matata“, mohli by si vzpomenout, jak moc svěžeji a živěji ta slova zněla před 25 lety.
Vrací se slavný film Lví král (zdroj: ČT24)