Po adopci romského dítěte a zneužívání otcem, kterými se zaobírala v předchozích románech, staví spisovatelka Viktorie Hanišová hrdinku své třetí knihy před další závažné téma. Novinka Rekonstrukce je pokusem o opětovné vystavění jak smrti, tak života. A také pokračováním autorčiny snahy o hledání smyslu a „normálnosti“.
Hanišová ve svých knihách opakovaně podrobuje rodinné vztahy nelehkým zkouškám a pozoruje, jak traumata z dětství narušují dospělý život hrdinů. Přesněji hrdinek, protože hlavními postavami zatím byly vždy ženy.
V Anežce sledovala matku, která si osvojila romskou holčičku, v Houbařce se hlavní postava potýkala s traumatem ze zneužívání. Všechny přitom balancovaly mezi vlastní jinakostí a představami o „normálnosti“. Se „znormalizováním“ se potýká i Eliška v nejnovějším románu.
Ženy, muži, děti
Dlouho se přitom zdá, že se jí takzvaný běžný život daří, navzdory tragédii, která do něj v dětství zasáhla: Eliščina matka zavraždila jejího malého bratra, a navíc sama spáchala sebevraždu.
Elišku poté vychovává bezdětná podivínská teta, v tom úvod příběhu poněkud připomene bestseller Hana Aleny Mornštajnové. Dívkám z obou knih se v dětském věku vyhnula smrt, jež zasáhla jejich blízké, a obou se ujala staropanensky působící příbuzná, která se izoluje od společnosti. Předchozí Hanišové román Houbařka zase silně evokoval vypravěčku novely Do tmy od Anny Bolavé. Sběratelská posedlost hrdinek shodně pramenila z bolesti.
Věřme, že jde o podobnost čistě náhodnou, ukazující spíš šířeji na témata, která si volí současné autorky téměř čtyřicátnice (byť Alena Mornštajnová se tomuto věkovému zařazení vymyká). Přiřadit do této družiny lze i třeba debut Malinka Dity Táborské nebo nedávno Magnesií Literou oceněnou Teorii podivnosti od Petry Horákové.
Všechny tyto příběhy se soustředí na výrazné ženské hrdinky s narušenými vztahy. Muži v nich sice většinou nechybí, ale málokdy jsou hlavní oporou ženského světa. Narušována je také představa o mateřství jako jednoznačně naplňující oběti každé ženy.
Dejte mi pevný bod
Ani novinka Viktorie Hanišové v ničem z výše zmíněného není výjimkou a problematické vztahy matek a dcer se týkají snad každé ženské postavy v knize. Eliška se rozhodne ten svůj rozplétat až jako studentka architektury, kterou nejvíce zajímají obnovy historických objektů. Příhodná paralela pro rekonstrukci rodinné (sebe)vraždy. Jenže život není stavební projekt a model se Elišce postupně začne hroutit.
Podle naznačených čar se nevyvíjí ani stavba knihy. Úvodní tragédie by mohla ve čtenáři vzbudit očekávání napínavého kriminálního pátrání. Detektivní linie je ale vedlejší. Postupně se ukazuje, že nejpodstatnější není dobrat se odpovědi na otázky, co přesně a proč udělala Eliščina matka s životem svým a malého Mikyho, ale co udělá hlavní hrdinka se svým životem. V souladu se sloganem knihy, že „přežít ještě neznamená žít“.
Zatímco na začátku ponoru do temné události se Eliščin přístup jeví (až nevěrohodně) racionální, jako by nezúčastněně vyšetřovala případ někoho jiného, s dalšími kostlivci vypadávajícími z rodinných skříní se její jistota rozpadá. A poměrně normální život, který vedla (zázemí, studium, přátelé, i když těch jí autorka nepřisoudila mnoho), si kazí – podobně jako hrdinky předchozích knih Viktorie Hanišové – posedlostí.
Má to smysl?
Otázky přibývají a jistoty se otřásají, navíc pevným bodem není ani vlastní paměť. Pátrání po okolnostech (sebe)vraždy autorce spíše slouží k naznačení obecnější touhy dopídit se, jestli všechno v našem životě má nebo musí mít smysl a do jaké míry jsme strůjcem svého osudu.
I když toto téma vytěžuje spíše povrchně, dotkne se všech možných zdrojů, v nichž lidé hledají pravdu o světě a sobě samých: v názorech vedoucí harmonizačního mateřského centra či u kriminalisty, jehož praxe naučila jisté shovívavosti k tomu, co je špatné a co dobré. Zabrousí tu do trochy filozofování, tu do apokalyptických vizí o konci lidstva, za tím vším šumí všudypřítomný mediální balast… a přítel hlavní hrdinky je datový analytik, který věří na fakta a předurčenost.
Pokud čtenář přistoupí na hru a – na rozdíl od Elišky – se vzdá očekávání, že věci musí mít smysl, nemůže být ani příliš rozčarován tím, že se mu na všechno nedostane jasné odpovědi. Ostatně jako v životě. Navíc právě to, že v Rekonstrukci je hledání důležitější než nacházení, knihu mírně povyšuje nad pouhé „slušné čtení“ o jednom mordu a jedné „přeživší“.
