Inspiraci pro svůj debutový román našel italský režisér a scenárista Paolo Sorrentino ve vlastním filmu. Kniha Všichni mají pravdu však zaujme především literárními kvalitami.
Paolo Sorrentino (*1970), režisér Oscarem oceněného snímku Velká nádhera či úspěšného seriálu Mladý papež, se vedle filmu věnuje i literatuře. Čeští čtenáři už měli možnost seznámit se s jeho románem Nepodstatné záležitosti (2016, č. 2018 v překladu Petry Najmanové). Nyní vyšel překlad autorova prozaického debutu z roku 2010, románu Všichni mají pravdu, jenž se dostal mezi pět finalistů prestižní italské literární ceny Premio Strega.
Hlavními postavami Sorrentinova celovečerního filmového debutu z roku 2001 Přebytečný člověk jsou dva muži jménem Antonio Pisapia – jeden je populárním zpěvákem a říká si Tony, druhý kdysi nadějným fotbalistou, který se po konci kariéry marně uchází o pozici fotbalového trenéra. V prozaické prvotině přejmenoval Sorrentino dotyčného zpěváka na Tonyho Pagodu a učinil jej vypravěčem díla. Román začíná ve chvíli, kdy zpěvák koncertuje v New Yorku před samotným Frankem Sinatrou.
Exponovaným společným rysem filmového i knižního zpěváka Tonyho je záliba v kokainu a v ženách. A tak poté, co se návštěva Franka Sinatry po vystoupení smrskne na výměnu několika frází, se Tony Pagoda projede po Times Square, vyšňupe pár lajn a přizve do taxíku tři prostitutky. Ty jej v hotelovém pokoji okradou, jelikož mu v nevhodnou chvíli zavolá z Itálie manželka. Tím smršť sexu a drogového opojení pouze začíná.
Tony Pagoda tvrdí, že „byl vždycky přisátej k životu jako pijavice, jako polyp na útesu“. Snaha dostat ze života vše, co nabízí, je pro tohoto požitkáře určující. A Tonymu se toho nabízí hodně. Nejsou to jen ženy všech věkových skupin, jejichž výčtem se Tony rád pochlubí: „Válel jsem se v sedmi tisících postelí, sváděl jsem vždycky a všude, jako letadlo vrhající kazetový pumy, líbal jsem se s nahejma a sošnejma modelkama v uličkách na Capri, kde nás mohli každou chvíli překvapit nějaký lidi, počůral jsem německý dvojčata v jedný odlehlý hannoverský čtvrti,“ a tak dále a tak dále (výčet zabírá téměř dvě tiskové strany). Tony se těší pozornosti i v jiných kruzích. Obdivují a oblibují jej neapolští mafiáni i boháči z Říma. Všude má dveře otevřené a stává se účastníkem mnoha dobrodružných epizod a situací, kterými se jeho vyprávění jen hemží.
Na jednom místě Tony konstatuje: „Já vím, když odbočím od tématu, tak nejsem troškař.“ Dlouho se skutečně zdá, že princip románu spočívá ve vršení dalších a dalších historek, aniž by za nimi vysvítal zřetelnější rámec toho, co Tony prožívá „tady a teď“, tedy v době, kdy vypráví – především na počátku roku 1980 v Neapoli. Tonyho však sledujeme i v Brazílii, kam se vydá na duchovní a především fyzickou očistu poté, co opustí jak manželku s dcerou, tak svou kariéru. A příběh se rozpíná až do nového tisíciletí, kdy se Tony k hudbě vrátí, už však značně skeptický nejen ve vztahu k umělecké tvorbě, ale i k tělesným požitkům.
Podstatným rysem románu Všichni mají pravdu je to, co v doslovu konstatuje romanistka Alice Flemrová – Tony Pagoda by se nemohl zrodit nikde jinde než v Neapoli. Co naplat, že si zpěvák stěžuje, že členové jeho kapely „jsou typický Neapolci, co se halej do průsvitnejch závojů klišé jako manekýny ze sedmdesátejch let“.
Jeho vyprávění často připomíná jedno velké neapolské klišé, prošpikované atributy, které si s Neapolí spojujeme – ať už je řeč o výstředních, temperamentních postavičkách, drogových mafiánech, pouličních rvačkách a přestřelkách či o vášnivých fotbalových fanoušcích. Skutečnost, že se Sorrentino nezdráhá „ušpinit“ román těmito motivy, může být pro ne-Itala magnetem knihy – už jen proto, že Neapol je v současnosti díky tetralogii Geniální přítelkyně Eleny Ferrante u čtenářů v kurzu.
