Na Pražském jaru mohli nedočkaví milovníci vážné hudby hned ve dvou večerech obdivovat BBC Symphony Orchestra pod vedením šéfdirigenta Sakari Orama. Druhý z večerů nabídl českou premiéru soudobé skladby napsané přímo pro proslulý londýnský soubor, náročný, ale překrásný Druhý houslový koncert Bély Bartóka, a především úžasné provedení velkolepé Páté symfonie Sergeje Prokofjeva. Energie a umělecký um tělesa doložily, v čem spočívá renomé světové extratřídy, které si orchestr vysloužil.
Těžiště činnosti symfonického orchestru BBC spočívá především v hudbě 20. století, často do svého repertoáru zařazuje nové skladby soudobých komponistů. Traces Remain (Stopy zůstávají) složil Brit Colin Matthews přímo na objednávku BBC Symphony Orchestra. Na Pražském jaře si skladba odbyla českou premiéru. Autor byl provedení osobně přítomen.
Temné neřkuli depresivní dílo s hutnou, expresivní atmosférou s náhlými erupcemi fortissim, z nichž některé jsou očekávatelné, jiných se člověk vysloveně lekne, se hemží parafrázemi mýty opředených kusů – tu zpovzdálí kvílivých houslí vystoupí nápěv Beethovenovy písně Adelaide, jindy zazní citace Mahlerovy nedokončené Desáté a program upozorňuje i na Sibeliovu Osmou, kterou Johan Julius Christian zvaný Jean nejspíš spálil a dodnes se neví, zda dochované náčrtky patří právě k tomuto kusu.
I přes aluze na minulost Matthews nepropadá intelektuálním hrátkám s náznaky, které jsou pro některé moderní skladatele typické a jimž kromě samotných autorů rozumí jen hrstka zasvěcených hudebních vědců. Nebo to o sobě alespoň tvrdí. Traces Remain jsou intenzivní skladbou i pro posluchače, kteří soudobou vážnou muziku příliš nesledují, především díky znamenité instrumentaci, intenzitě a vyhraněné barevnosti a zajisté i vervě, s jakou BBC Symphony Orchestra skladbu hraje.
Virtuózní houslový debut
Posléze si slovutné londýnské těleso přizvalo mladou Rusku s tatarskými kořeny Alinu Ibragimovou, která přednesla Bartókův virtuózní Druhý houslový koncert napsaný v předvečer druhé světové války – na samém sklonku roku 1938. Náročnému úkolu Ibragimová dostála interpretačně na výbornou a prokázala, proč je považována za nastávající houslovou hvězdu nejvyšší oslnivosti. Pomohl jí v tom i citlivě doprovázející orchestr, který správně distribuoval pozornost mezi sólistku a své vlastní strhující sekvence.
Především v kantabilních melodických pasážích nadchla Ibragimová krásnou měkkostí, kulatostí a vzletností tónu i ušlechtilým vibratem. V rychlejších partech dala na odiv svou zručnost a obratnost, byť v některých dílčích momentech by její hra mohla být snad ještě živelnější a prudší. Pro pražské publikum také není obvyklé, že sólista při hře přihlíží do not, i když jen střídmě. Debut Aliny Ibragimové na Pražském jaře je však možné hodnotit pouze jako úspěšný.
Vrchol večera, ne-li celého festivalu, nastal po přestávce, kdy orchestr symfoniků z BBC dokonale provedl Prokofjevovu Pátou symfonii. Jestliže předchozí symfonie ruského skladatele jsou spíše ve formě orchestrálních suit, Pátá je pokusem o velké orchestrální dílo beethovenovského ražení. Prokofjev je psal během války slyšitelně v naději na její brzké ukončení.
Ostatně, když symfonii v lednu roku 1945 poprvé řídil ve Velkém sále Moskevské konzervatoře, publikum kromě tónů zapsaných v partituře slyšelo i kanonádu. Na rozdíl od premiéry Šostakovičovy Sedmé symfonie zvané Leningradská ovšem nešlo o bombardování, ale o salvy oslavující postup Rudé armády přes Vislu.
Bělohlávkův vášnivý nástupce
BBC Symphony Orchestra pod vedením Sakari Orama, nástupce Jiřího Bělohlávka v čele souboru, vystihlo vášnivost, emocionální rozjitřenost kusu. Nádherný byl kontrast mezi druhou větou, ironickým scherzem, jemuž Oramo vtiskl svěžest a humor, a větou třetí, kdy orchestr dospěl k bolestnému citovému rozpoložení.
Dovednostem britských muzikantů se celý sál obdivoval. Hra bez chyb je pro orchestr takového renomé, jakého se symfonickému orchestru BBC dostává, samozřejmostí, dechberoucí byla hlavně nádherná barva orchestru, především žesťů a bicích nástrojů. Celé těleso má překrásně vyvážený, jednotný zvuk a ke hře přistupuje s nezvyklým fortelem.
Na práci pana dirigenta by bylo lze v okouzlení patřit dlouhé hodiny. Jeho vydatně temperamentní projev s rozmáchlými gesty dokáže orchestr strhnout k bezprostřednímu, přirozenému muzikantství bez manýr, které se v českých a moravských zemích vždy hluboce cenilo. Během přídavku byly jeho pohyby tak zanícené, že mu z ruky vyletěla taktovka a trefila violoncellistku. Je neskutečné, kolik má Oramo energie a kolik jí skrze svůj orchestr dokáže obecenstvu předat.
Buranství ve Smetanově síni
Jenže právě publikum nakonec zanechalo na večeru šmouhu trapnosti. Kolikrát je třeba opakovat, že mezi jednotlivými větami koncertů či symfonií se netleská? Tato neznalost se projevuje snad při každém koncertě festivalu. Absolutním vrcholem buranství je pak neuctivé opouštění sálu ihned po dokončení skladby ještě během děkovačky patrně za účelem vyhnutí se frontě u šatny.
O takové jednání by člověk na abonentních koncertech České filharmonie neZavadil. Mimochodem, byl to právě sociálnědemokratický poslanec a bývalý předseda Českomoravské konfederace odborových svazů, kdo během aplausu jako první prchal ze Smetanovy síně. Je třeba se ptát, proč se musí člověk na Pražském jaru za chování auditoria stydět, obzvlášť před vznešenými dámami a distingovanými gentlemany z předního londýnského orchestru.
To je ale spíše otázka pro management festivalu. Milovníci vážné hudby mu musí být vděční, že BBC Symphony Orchestra do Prahy pozval, navíc na dvojkoncert. Uvedení soudobé skladby v české premiéře, zdařilý debut a nádherné provedení velké Prokofjevovy symfonie pro svou uměleckou přesvědčivost zůstanou tím, co si bude obecenstvo z večera připomínat. Ti, kdo neměli štěstí být koncertu přítomni osobně, si mohou první z obou vystoupení londýnských muzikantů dopřát v záznamu České televize již 9. června na programu ČT art.
