Polednice je zlověstná vohera a klatá ženština, které je lépe se obloukem vyhnout. Zakrslá bytost s hnusným stylingem Karla Jaromíra Erbena se tiše plíží na křivých hnátech a s odpornou hnědou tváří částečně zakrytou plachetkou. Dobrá figura do hororu, řekli si mladí filmaři a šli do toho. A já šel na jejich opus s rozpačitým očekáváním a odcházel s pocitem, že jsem sice neviděl hororovou žánrovku, ale možná něco lepšího - a také, že to s českou kinematografií není tak špatné.
Zcela volně se tvůrci nechali inspirovat známou baladou Karla Jaromíra Erbena, kterou přenesli do současných Vinařic na Berounsku. Poslali tam skvělou Aňu Geislerovou, která to riskla a šla jako máma Eliška s tvůrci ráda, dobře a jistě jinam, než bývá v českých filmech zvykem. Provází ji její dcera Anetka, malá Kateřina Lipowská, pro níž tohle byla hodně velká nálož dětské herecké práce, která jí sice místy dávala pořádně zabrat, ale ustála to. Odvedla to, co se po ní žádalo s překvapivou přesvědčivostí a koncentrací, jež ji udržela v postavě pro děj zásadně důležité a téměř permanentně se objevující v záběru.
„Ona se vrátí a řekne ti: Dej sem dítě!“
Autobus jakoby proplouval žlutým mořem zrajícího obilí - kamera Alexandera Šurkala pracuje celou dobu na jedničku a jeho angažování do projektu je zásadně přínosné. U vesnice, kde chtějí najít nový začátek, z něj Eliška s Anetkou vystupují a vydávají se vstříc novému prostředí, novým lidem, ale také tajemnému prokletí, jež se nad tímto místem neviditelně vznáší uprostřed parného, letního dne a o kterém zatím nic netuší.
Většina těch, s nimiž se v téhle vesnici setká, bude mít Elišku ráda, někteří dokonce tak moc, že by si to s ní, tak jako místní buran Poláček (nesměle prasácký Jiří Štrébl) nejraději rozdali. A většina to s ní myslí dobře, tak jako pomatená žena místního starosty Mráze (otcovsky empatický Zdeněk Mucha), kterou je na budku nemocná Anežka (Daniela Kolářová, temná tak, že jí téměř nepoznáte). Netrvá to dlouho a po jejím prvním varování se začnou dít věci…
Slepě nekopírovat Erbena
Student Filmové akademie Miroslava Ondříčka Jiří Sádek má na svém kontě několik studentských projektů a tenhle příběh matky v gradujících nesnázích, je jeho celovečerním debutem, jímž na sebe hlasitě upozornil. Scénář Michala Samira sice mohl jak v charakteristice postav, tak v ukotvení, logice a prokreslení děje ještě více přitlačit na pilu, ale spolu se Sádkovou koncentrovanou a na debutanta nečekaně vyzrálou režií, nechce jen standardně přepisovat Erbenův text, ale jít vlastní cestou.
Je sucho, neteče voda, pšeničné pole září a pálí jako slunce a neudržovaný dům na samotě je divné místo pro nový začátek, ale dobré místo pro tajemné zvuky a hlasy odjinud (na gerojších a dramatické hudbě se nešetřilo). Napětí se stupňuje, ale pořád jakoby jen čekalo na své naplnění, nechybí hororová atmosféra, ale chybí dotažený hororový příběh (ne, že by na něj nebylo zaděláno).
Polednice je prostě lépe odrežírovaná, odehraná a nasnímaná, nežli napsaná. A Eliščino vyděšené šílenství z toho, že cosi „přijde, vezme a nevrátí“, zatloukání oken v domě, aby tam zlo neproniklo a panický úprk pšeničným polem, jsou sice sekvence působivé, ale věrohodně ne zcela podložené.
Celek tak nevyvolává gradující hororové dusno, ale spíše jen občasné lekačky, a tak si na žánrově čistý český horor budeme muset ještě chvíli počkat. Místo něj je nám tu servírováno příjemné překvapení - magický, komorní psychothriller s působivou atmosférou, oslovujícími hereckými výkony, empatickou kamerou a režií, jež je příslibem do budoucna. Jakoby si tvůrci vypůjčili oblíbenou Eliščinu repliku a říkali nám: „My to zvládneme!“ Myslím, že jim to můžeme věřit.
