Tvůrci populárního francouzského snímku Nedotknutelní, který slavil úspěch po celém světě, natočili nové filmové pohlazení s názvem Výjimeční. Příběh urputného Bruna v podání charismatického Vincenta Cassela, který vede organizaci starající se o těžké případy lidí s autismem, lze zařadit do stejné škatulky jako předchozí film. Opět se zde snoubí těžké životní příběhy, předvídatelný příběh a laskavý humor.
Recenze: Po Nedotknutelných přicházejí Výjimeční. Vincent Cassel pečuje o autistické pacienty
Bruno vede neziskovou organizaci pečující o autistické děti i dospělé. Na případy, které jiné spolky odmítají, opakovaně vstřícně odpovídá, že „to nějak vyřeší“. A tak se mu kupí případy, práce, papírovaní a dochází mu i kapacity. Každý okamžik svého dne věnuje péči o pacienty. To se podepisuje i na jeho osobním životě, který jednoduše nemá, což dokládá několik schůzek, ze kterých kvůli naléhavým případům utíká.
Parťákem a jeho nejlepším přítelem je Malik, jenž zaškoluje nové pečovatele z řad sociálně vyloučených dospívajících. Do skupiny přichází i Dylan, poněkud tajemný a vzpurný hoch, který se nakonec prokáže jako citlivý osobní asistent. Dostává na starost případ chlapce Valentina trpícího těžkým postižením autistického spektra.
Do téhle situace navíc vstupuje generální inspekce, která vyšetřuje Brunovu organizaci. Přestože funguje několik let, nemá příslušná oprávnění. Bruno se dostává do boje o nic menšího, než je podstata jeho života.
Stále stejný příběh
Kdo viděl Nedotknutelné a užil si je, bude pravděpodobně nadšen. Komu se Nedotknutelní zdáli jako až příliš laskavý a předvídatelný film, pocítí pravděpodobně totéž i u nového snímku.
Režiséři Olivier Nakache a Eric Toledano mají talent pro vykreslení pozadí příběhu a prostředí, ve kterém se jejich hrdinové pohybují. Nelze jim vytknout nepřesnosti v prostředí autistických případů. Dva roky studovali podobnou organizaci ve Francii, a tak se v zobrazované problematice orientují. Tvůrci ale divákovi předkládají jen ty nejtěžší případy autistických pacientů, což lze vnímat jako prvoplánovou metodu, jak diváka dojmout ještě dřív, než dojde na nějaký příběh.
Dějová linka snímku přitom též trpí. Scénář, který napsali sami režiséři, kopíruje princip „success story“. Životem těžce zmítaný hrdina bojuje (pochopitelně s humorem) o dobrou věc, nemá to jednoduché, po cestě napraví i ztracenou duši, aby nakonec dosáhl svého cíle. Takovou anotaci bychom mohli použít i na Nedotknutelné. Nakache a Toledano vypráví stále stejný příběh a to naprosto totožným způsobem. Liší se pouze prostředí našich hrdinů.
Předpokládejme, že výběr dějového pozadí nebyl kalkul, ale upřímná snaha o zobrazení palčivého problému. Pak ale musíme konstatovat, že se nepotkal s úspěchem. Před třemi lety natočený dokumentární film Miroslava Janka Normální autistický film poslouží jako příklad lépe uchopeného tématu. Nezáleží na tom, že Jankův film je dokument, nebo že se věnuje pouze případům Aspergerova syndromu. Režisér se zaměřuje na hrdiny samotné. Nenechal nikoho „normálního“ vyprávět za ně. Dal nahlédnout do jejich životů, do jejich vnímání světa.
A to se tvůrcům Výjimečných zoufale nedaří. Jedním z pokusů, jak docílit zmíněného, jsou scény těžce postiženého Valentina. V tomto případě režiséři zkouší předložit divákovi svět perspektivou Valentina samotného. Výsledkem jsou ale až příliš stylizované záběry z osobní perspektivy chlapce – rozostřený obraz, s nakloněnou kamerou a silným pískáním ve zvuku. Celé to působí jako představa „normálních“, jak autisté vnímají svět. Nehledě na to, že nám předkládají pouze to, co chlapec vidí. O vnitřním prožitku a vnímaní nemůže být řeč.
Výjimeční, režie Olivier Nakache a Eric Toledano, 2019
Příliš mnoho konců
Tvůrci filmu mají (snad) upřímnou snahu tematizovat ve filmu žhavý společenský problém. Celá jejich ambice ale působí spíš vypočítavě. I proto, že vyprávěcí linka je místy drásavě předvídatelná. Příběh trpí i zbytečnou doslovností, jako příklad může posloužit samotný závěr, který má přibližně pět konců. Režiséři se neubránili pokušení uzavřít všechny jednotlivé příběhy. Zbytečně tak zobrazují, jak dopadne každá z postav, přičemž výsledek je u všech stejně smířlivý.
Navzdory evidentní snaze býti filmem se společenským přesahem a apelem, jsou Výjimeční spíše romantickým snímkem. Zajímavé téma si režiséři vzali jako rukojmí, kterým se snaží ospravedlnit jinak předvídatelný film kategorie dojímavé hollywoodské produkce.
