Námět z loňského románu Stručné dějiny Hnutí přetavila Petra Hůlová do divadelní hry. Byla nastudována v česko-německé koprodukci a uvádí se v pražském Divadle Komedie a ve Státním divadle Norimberk.
Recenze: Petra Hůlová a její souboj pohlaví. Sjedeme to ještě jednou
Události v kultuře: Stručné dějiny hnutí na divadle (zdroj: ČT24)
Stručné připomenutí románu: jeho vypravěčkou je Věra, pracovnice Instituce Hnutí. Tato organizace na pracovištích zvaných Obroda převychovává muže i ženy za použití specifických metod pro náležitý život v novosvětě. V něm již nepůjde o vzhled a věk partnerů, nýbrž jen a pouze o duši, to jediné si budeme na druhém cenit. Muž už nebude na ženu hledět jako na objekt fyzické touhy. A žena nebude takové choutky podporovat tím, že by se například líčila.
Tyhle pro Věru přežilé modely náleží ke starosvětu, který nutno vymýtit. Nepřítelem stále expanzivnějšího Hnutí jsou ovšem Strážci mužskosti, uchylující se k terorismu – a Hnutí se rovněž neštítí násilí při prosazování zásad novosvěta. Akce rodí protiakci.
V divadelní podobě získaly Stručné dějiny Hnutí (v Norimberku se hrají pod názvem Eine kurze Geschichte der Bewegung) podstatně jiný tvar, zatímco ideová podstata zůstala. Na jevišti se vyskytují čtyři postavy přibližující dějiny Hnutí. Jejich jména se ztotožňují s křestními jmény herců a hereček: Sarah (Haváčová), Stephi (Stephanie Leue), Martin (Donutil), Felix (Mühlen). Tedy dva zástupci Česka, dva Německa.
Repliky se na diváka valí tu v němčině, tu v angličtině, a také v češtině (v té nejméně). V horní části jeviště běží titulky, ale v pražské Komedii byly – alespoň při premiéře – promítány dost nešikovně: projekci umístili nedaleko světelné rampy, takže kontrast projekce byl chabý; a když se k tomu občas přidal divadelní kouř, nedaly se titulky číst vůbec.
Důvodem odsunutí titulků do divácky nevstřícných míst byla potřeba nerušit projekce, které se za hereckým kvartetem promítají. Projekce ukazují například typické sexistické reklamy starosvěta, anebo tváře šesti žen nad šedesát let, jež mají v převychovávaných mužích vyvolávat obdobně intenzívní chtíč, jako kdyby se dívali na mladé „maso“.
Kvarteto je navlečeno do hodně nevábných šedých, asiatsky spartánských mundúrů, které během zhruba osmdesáti minut inscenace dostanou řádně zabrat. Haváčová, Leue, Donutil a Mühlen se v nich válejí, potřísní je (jogurtem). Exprese střídá expresi, důraznou mluvu křik až řev, akce stíhá akci. Pro vulgarity a různé ztopořeniny či kopulativnosti se tady nejde daleko. Nasazení protagonistů je intenzivní, vpravdě „německé“.
Z kvarteta se na jednu stranu mírně vymyká Martin Donutil, u něhož se dostane i na polohu zírajícího a pozorujícího blouda (můžeme ji znát už třeba z provázkovské inscenace Amerika, v níž má hlavní roli), na druhém pólu vibruje herecká řežba Stephanie Leue.
Co však naplat: kvarteto sice provozuje hard core, projev hlučný, razantní a odhodlaný, ale pojednávající téměř o ničem…