Fotograf Pavel Mára je tak trochu i filmař - vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze (1967-1971) a poté dvakrát absolvoval Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění (mezi roky 1971-1975 katedru kamery, v letech 1976-1981 pak katedru fotografie). Současná výstava v Galerii umění Karlovy Vary (do 13. září) připomíná jeho tvorbu za posledních deset let a patří k vizuálním lahůdkám letošní výstavní sezony.
Malé ohlédnutí
Pamatujeme si jeho zajímavé kombinace využití technologií polyekranu (Interkamera - Kov a Sen o počítači či jeho Magické auto, nainstalované v Muzeu Škoda v Mladé Boleslavi). Rozsáhlé, řekněme druhé období fotograficky oslavilo a posouvalo abstrakci a informel při netradičním a odvážném použití barvy. Jeho hlavním královstvím však posléze byla nejen oblast zátiší, zjevně se mu dobře existovalo a tvořilo i při tvorbě aktů či portrétů, kde přesvědčivým způsobem používal nejen barvu, ale i nejrůznějších finálních technologií (reprodukce na plátně, skle či reliéfně v zinku ap.)
Márovo pojetí duchovnosti se promítlo do celé řady zpracovávaných námětů, kdy například jeho Roušky nebo Madony byly ve své době nejen úspěšné, ale svým způsobem i průlomové - však se Madonám také dostalo té cti reprezentovat českou fotografii na EXPU 2000 v Hannoveru. Už tam začal Mára pracovat s posunem, možným pouze při fotografické práci - zkoušel účinek negativu, kterým nahrazoval běžné pozitivní zobrazení. Všichni jsme pak nakonec byli obklopeni portréty, které byly použity pro masovou propagaci Shakespearovských letních slavností, kdy Márův styl souzněl se záměrem až značkově zapamatovatelné propagace tohoto úctyhodného divadelního megaprojektu.
Záměrně připomínám tohoto neodmyslitelného tvůrce živé české fotoscény připomínkou základních etap jeho tvorby (připomínka desítek jeho individuálních či kolektivních výstav by se sem nevešla). Jednu dobu se až zdálo, že se z Pavla Máry stane žijící klasik české fotografické tvorby (s kladnými i zápornými znaménky tohoto zařazení). Avšak poslední, karlovarská výstava, připomínající typické Márovské trendy v jeho tvorbě posledního desetiletí, zařazením několika překvapujících, avšak logicky navazujících děl či serií děl (přiznám se, že publikem až očekávaných, protože Mára je typ tvůrce, který v žádném případě nezůstává stát na jednom místě, a když se to někomu může zdát, stává se obětí omylu) spojuje jeho představený celek v neuvěřitelně jednotný soubor s osobitým márovským rukopisem.
Těla modelovaná negativem
Při soustředěném rozboru musíme konstatovat, že hlavní, potvrzený objekt jeho zájmu, lidské tělo, zůstává vlastně stále přítomen. I tady jsme na poli obráceného vidění, zcela přirozeně přijímáme Márovo vidění a modelování negativem. I když je autor zjevně bombardován nejen zkušeností kameramana a otloukáním praxe v oblasti komerčního působení, znásilňován počítačovými možnostmi nebo vlastní už dnes poučenou odvahou při uspořádání márovských barevných kompozic…
Některé etapy Márovy tvorby byly pro mne svého času složitě přijimatelné, nevěřil jsem řadě jeho vizí i pracovních postupů. Sevření klenby, ke kterému došlo na výstavě Negativ však posouvá jeho předchozí období do logických, navazujících pozic a souvislostí a dává pozorovateli radost. Radost z tvorby zralého tvůrce, který s neustálým provokujícím elánem pádí napříč časem a jakoby sám sobě naznačuje další cesty (které musí logicky tušit či vidět). Jeho série Memory či Černé korpusy patří při určitém odmlčení či pauzování moderní klasické české fotografie k vizuálním lahůdkám výstavní sezony.
Ještě poděkování - ředitel Galerie Karlovy Vary vyniká nápaditostí v přípravě výstav, souznějících s karlovarským filmovým festivalem. Povedlo se i letos.
