22. května, jako vrchol divadelní sezóny, se v Divadle Archa uskutečnila premiéra zatím poslední hry Václava Havla Odcházení. Protože se vskutku jednalo o divadelní událost, opepřenou navíc o tanečky kolem prvního uvedení, které mělo být nejprve v Národním divadle, pak v Divadle na Vinohradech, až ho nakonec uvedla Archa, měla jsem jako nejeden divadelní kritik nutkání napsat na hru recenzi.
Vzápětí po premiéře jsem ale odjela na plánovanou dovolenou a všechno najednou bylo jinak. Zatímco v Praze se pomalu o ničem jiném nemluvilo, po přejezdu hranic se všechny ty dohady o tom, kde bude premiéra, kdo v ní bude hrát a kolik to všechno bude stát, najednou zdály být nesmyslné.
Během dlouhé cesty autem na jih, kdy jsem úspěšně vyměnila pneumatiku, přespala ve středověké věži a zastavila v italské vesnici, jejíž obyvatelé zarputile mluvili asi albánsky, jsem stále přemýšlela o obsahu a struktuře Havlovy hry a začalo mi to připadat stejně absurdní jako Havlovo drama.
Já tady přemýšlím o tom, jakým způsobem popsat míru stylizace, smysl pro divadelní zkratku a ironický Havlův nadhled, a mezitím se v úzké italské uličce s albánským jménem uskuteční podivný obchod, místní mládež objede vesnický okruh v naději, že snad za rohem to bude zajímavější, neposedné děcko si vydupe na rodičích ještě jednu zmrzlinu a obtloustlé dívky v bokovkách se okázale promenují před projíždějícími mladíky. Koho tady vlastně zajímá smutně ironická hra o odcházejícím politikovi?
Hra mi ale z mysli nešla, navíc ono poměřování s jinými než současnými českými reáliemi mě začalo bavit a zajímat. Kromě toho o uvedení už požádala různá světová divadla, tudíž by měla být zajímavá i pro jiné než české publikum. Je evidentní, že základní situace odcházejícího politika je srozumitelná i za hranicemi naší země. Je úplně jedno, že se hlavní hrdina jmenuje Rieger, protože o konkrétní postavu tu jde nejméně. Je rovněž vedlejší, v které zemi se politik nachází. Havel s noblesně ironickým nadhledem odkrývá pocity muže, který se z mocného a vlivného člověka, jemuž se kdekdo klaněl a poklonkoval, rázem stává obyčejným, zmateným a totálně opuštěným. Esence drobných obecných situací spojených s odchodem, podmíněných ztrátou státníkova vlivu, tvoří dobře vystavěnou mozaiku, která je obecně srozumitelná a díky Havlově nesmlouvavé ironii i zábavná. Potud vše v pořádku, ale jak jsem tak seděla v malém baru v malé italské vesnici, uvědomila jsem si možná jedinou, ale dosti výraznou slabinu poslední Havlovy hry. Její intelektuálnost.
Celá stavba hry, se všemi odkazy na jiné divadelní kusy (Višňový sad - téma opouštění, Král Lear - téma ztráty moci), ale i jednotlivé postavy, které rovněž odkazují k různým svým předobrazům, předpokládají značně erudovaného a poučeného diváka. Ale nejenom to, samotná hra, alespoň v inscenaci Divadla Archa, je navíc přerušována autorem, který se zamýšlí tu nad složitostí sdělení, jinde má konkrétní požadavky k hereckému projevu a někde si i pohrává s inscenačními postupy.
Samy o sobě jsou tyto vstupy, kdy dramatik například nabádá herce, aby se co nejméně pitvořili nebo perfektně popisuje jednotlivé fáze reakcí publika, když se nechá neúměrně dlouho prázdná scéna, zábavné. Ale hra tím jako celek ztrácí na působivosti. Přes všechny ty odkazy a podtržené souvislosti, odhalované záměry a sdělované požadavky je divákovi odebrána možnost jít s příběhem, nechat na sebe zapůsobit tu zvláštní atmosféru bezprostředního divadelního zážitku. Zjednodušeně by se dalo říci - příliš mnoho intelektu a příliš málo emocí. Chybí tam prožitek.
