Po Jamesi Cameronovi (Vetřelci), Davidu Fincherovi (Vetřelec 3) a Jeanu-Pierru Jeunetovi (Vetřelec: Vzkříšení) – tvůrce crossoverů, mixujících Vetřelce a Predátora, Paula W. S. Andersona a bráchy Strauseovi nepočítám – se vrátil do kultovní vetřelecké ságy znovu její otec, režisér famózní jedničky Ridley Scott. Novinku Vetřelec: Covenant ale naředil planým filozofováním.
Když android hraje Wagnera, něco tu nehraje
Před pěti lety vzkřísil Scott z kosmického popela mytologii monstra v nejednoznačně přijímaném Prometheovi, který kromě brilantního vizuálu a jisté režie nabízel ambice, jež byly (díky tuctově pointovanému scénáři a ztrátě soudnosti slibně založených figur) rychle posazeny na zadek.
Současný Vetřelec: Covenant poněkud mate svým názvem, neboť spíše než na klasického Vetřelce navazuje na přemítajícího Promethea, který se snaží kombinovat klasickou vetřeleckou vyvražďovačku s existenciálním poselstvím a hledáním odpovědí na základní otázky.
Hodně naznačuje již flashbackový prolog k úvodním titulkům, v němž hovoří android David se svým „otcem“ Peterem Weylandem. „Pokud jste mě stvořil, kdo stvořil vás?“ ptá se a vzápětí dodává: „Vy na rozdíl ode mě zemřete, ale já vám budu sloužit.“ A odchází ke křídlu zahrát úryvek z Wagnerova Příchodu bohů do Valhally. Věřte, že když začne android brnkat Richarda Wagnera, je třeba dát si bacha.
Nelogický scénář nezachrání ani Ridley Scott
Původně směřoval Covenant na opačnou stranu galaxie k planetě Origae-6, kde lidé chtěli založit svoji vesmírnou kolonii. A nepochybně by tak učinili, kdyby je nezastavil neutronový výboj, který poškodil energetické plachty kosmické lodi, jež je třeba opravit.
Podobně jako v případě Nostroma tu však posádka (mezi jejímiž členy byl i android poslední generace Walter) zachytila signál, který ji vylákal na nedalekou planetu, které se ale měli vyhnout. Posádka Covenantu sice pochopí, že je třeba vzít kramle, ale začne se (podle nelogického scénáře) chovat tak diletantsky, že si to hodně zkomplikuje.
Zkušený John Logan (Skyfall, Letec) za přispění začínajícího Dantea Harpera slepil scénář, z něhož brilantní kamera Dariusze Wolského, atmosférický soundtrack Jeda Kurzela ani dokonalé režijní řemeslo Ridleyho Scotta nic moc nevyždímaly.
Jedno je ale jasné: Kolonizovat mrtvou hvězdu, na které predátor zlikvidoval vše živé, je blbost, byť tam právě dozrává pšenice. Nikdo ho tu nečekal, nikdo neví, jak mu zatnout tipec, aby mu přešla chuť na člověčinu.
Jednotlivé figury patnáctičlenné posádky na odpis zděšeně vykřikují, zmateně pobíhají, dělají nesmyslné ptákoviny a odevzdaně umírají dřív, než s nimi navážete alespoň nějaký vztah, takže jejich likvidace jsou vám tak trochu u paty, stejně jako ústřední hrdinka Katherine Waterstonová, která sahá ikonické Ripleyové sotva po kotníky. Navíc je válcována studeně nezúčastněnou dvojrolí Michaela Fassbendera, k němuž se místy přibližuje živelný samorost, pilot a čerstvý vdovec Danny McBride.
Méně xenomorphů, více umělé inteligence
Ridley Scott nového Vetřelce koncipuje jako intelektuální sci-fi, lehce evokující Vesmírnou odyseu Stanleyho Kubricka, kombinovanou motivem hledání nového domova z Interstellaru Christophera Nolana, prolnutého znepokojující artovou atmosférou Solarisu Andreje Tarkovského a nasáklého krví vykosťovací „slasherovky“, v níž se monstrum vykouše rozervaným lidským tělem do záběru, ze kterého se vám může chtít blinkat.
Kdo je v téhle temné story klíčový stvořitel, ptá se Ridley Scott, a odpověď, kterou nabízí, je mrazivá a zlověstně zadělávající na další díl. Jeho poslední spektákl má sice větší tah na bránu nežli předchozí Prometheus, ale nevyvaroval se obdobných přešlapů. Původní šok, děs a všudypřítomná hrozba jsou fuč a zároveň je to méně o xenomorphech a neomorphech a více o umělé inteligenci, která už nechce dát lidem další šanci a hází bobek na tři základní zákony robotiky podle Isaaca Asimova.
„Spousta věcí tu nedává smysl,“ reaguje tu kdosi z posádky na vetřelčí inferno. Tenhle pocit s ním může filmový divák tak trochu sdílet.
