Nová inscenace v repertoáru Městských divadel pražských vykládá hru Henrika Ibsena Nepřítel lidu současnou levicově-intelektuální, „anarchoekoteroristickou“ optikou. Nakolik ovšem fakticky směřuje „nad rámec Ibsena“, to je dost sporné.
Od Michala Háby (*1986), uměleckého šéfa souboru Lachende Bestien, lze těžko očekávat pietní či standardně interpretační přístup ke klasickému textu. Drama norského klasika Henrika Ibsena Nepřítel lidu, které nyní se svým souborem a v koprodukci s Městskými divadly pražskými uvádí v Divadle Komedie, Hába – pro sebe již typicky – dekonstruuje.
Sám Ibsen ve své společensko-politické hře z roku 1882 staví proti sobě jedince a společnost na příkladu krize jednoho maloměsta, která vypuká, když se zjistí, že místní vzkvétající lázně jsou zásobovány kontaminovanou vodou. Rovnice je jednoduchá: vynesení pravdy na světlo a jednání v jejím jméně se rovná poklesu ekonomické prosperity.
Ústřední postava dramatu, lázeňský doktor Stockmann, se vrhá do osamoceného boje proti pragmatismu a alibismu většiny. Ibsen, ovlivněný mimo jiné svým současníkem, dánským filozofem Sørenem Kierkegaardem, Stockmannův odvážný individualismus obdivuje, přesto má doktor už v původním dramatu rysy i ne tak docela kladné – je nekompromisní, samolibý, přesvědčený o své nadřazenosti.
Doktora coby moderní postavu samozřejmě činí zajímavým právě jeho rozporuplnost, kterou Hába ještě posiluje obsazením jednoho herce do rolí obou Stockmannů – jak již zmíněného lékaře, tak jeho bratra-starosty, který se bojí o koryto své i města a snaží se lázeňskou záležitost zamést pod koberec.
V Hábově koncepci není potřeba žádných převleků ani výrazného odlišování obou postav, naopak: Miloslav König v dvojroli spíše ukazuje jejich shodné rysy, jakožto i přesunutí stěžejního konfliktu „dovnitř“, do srdce a mysli jediného člověka…
