Nové album Clarinet Factory Pipers opět překonává již tak vysoce nasazenou laťku tvorby tohoto souboru. Mimořádným počinem je o to více, že potvrzuje správnost nastoupené a velice neprošlapané cesty.
Recenze: Na novince Pipers zašli Clarinet Factory zase o kus dál
Klarinetový kvartet není ničím neobvyklým, což ovšem neplatí pro Clarinet Factory, a tím ani pro jejich nejnovější album Pipers. Začněme dramaturgií: Hned pět z deseti skladeb je zpívaných, přesnější však bude, budeme-li mluvit o promlouvání. Hlas je zde integrální součástí celého zvuku souboru. A součástí naprosto jedinečnou.
Ovšem neobvyklé je celé pojetí Clarinet Factory, jejich hudba a také hudebníci, tedy Jindřich Pavliš, Luděk Boura, Vojtěch Nýdl a Petr Pepino Valášek. Tvrdíme-li, že jsou naprosto originální, není to v jejich případě nadsázka.
Sbližování „vážné“ hudby s elektronikou
Důležité pro celkový zvuk alba je začlenění elektroniky. Někdy bývá snaha o moderní zvuk spíše cestou do pekel, především v rocku, ale Clarinet Factory si za mistrovské zvládnutí zaslouží pochvalu.
Není to samozřejmě z čisté vody, postupné sbližování s elektronikou charakterizuje soubor již delší dobu. Ostatně v roce 2017 vydali dvojalbum Worx & Reworx, jehož první disk nabízel výběr z jejich nahrávek, na druhém pak byly jejich remixy – a to je něco v oblasti klasiky stále řídké. A to říkám i s vědomím toho, že mluvit v případě Clarinet Factory o „vážné“ či „klasické“ hudbě je vzhledem k jejich produkci opravdu hodně nepřesné.
Clarinet Factory s albem Pipers
Úvodní What A Love na novince Pipers krásně kombinuje minimalizující figury doprovodných partů s procítěně naléhavým (anebo naléhavě procítěným?) zpěvem Vojtěcha Nýdla. Na repetitivnost narazíme i v dalších skladbách, nikdy to však není nucené, opakování ústrojně vychází z potřeb dané skladby – jako je tomu třeba v podkladu skladby Kapej sůl. Nýdlovy texty nejsou banalitami, spíše impresivně navozují pár slovy náladu, a mluvil-li Nýdl před časem o „duchovní konstelaci“, měl pravdu.
Elektronika je vždy použita citlivě, vlastně si ji ani – což je jedině dobře – neuvědomujeme. Vždy je funkční, jako třeba ve skladbě Než zavoláš, kterou, decentně stažená, rytmizuje, nebo když lehce jungluje ve skladbě Mayday, jež by klidně mohla znít někde v klubu, aniž by se kdo podivil. Zajímavá je i práce s bicími či perkusemi hostujícího Milana Cimfeho, stejně jako ojedinělé rytmizující použití klavíru ve skladbě A La Orilla.
Držet se vize se vyplácí
Již to bylo řečeno úvodem, Clarinet Factory se novým albem opět výrazně posunuli, a jen potvrzují starou pravdu, že držet se vlastní vize – navzdory počátečnímu nepochopení či tápání – se vždy vyplácí. Jak pro soubor samotný, tak pro jeho posluchače. A těch stále přibývá, i mezi mladšími, kteří jinak o „vážnou“ hudbu nezavadí. I v tom se skrývá přínos jedinečného souboru a jeho nahrávek.