Ani elitní herecký tým, atmosférické severské exteriéry a výborná literární předloha současné jedničky žánru nejsou zárukou, že vznikne dobrý film. To se bohužel ukazuje u nejnovější filmové adaptace detektivky Joa Nesbøa Sněhulák, v němž enfant terrible mezi vyšetřovateli Harry Hole pátrá po zavátých stopách sériového vraha žen.
Brilantně, logicky, dramaticky a s gradujícím napětím napsal Jo Nesbø již sedmý detektivní příběh ošoupaného kriminalisty Harryho Holea, kterého na alkoholické nohy nejlépe postaví pořádný kriminální případ.
Když pomineme dětem věnovaného doktora Proktora, je to po Lovcích hlav druhá filmová adaptace Nesbøovy literární předlohy a první představení Harryho Holea na filmovém plátně. Místo toho, aby bylo startem předpokládané série, ale vzbuzuje spíše rozpaky nad chaoticky vykostěnou předlohou a nenaplněným očekáváním.
Fassbender zahraje cokoli, až na Harryho Holea
To se týká bohužel i Michaela Fassbendera – filmového Harryho Holea. Fassbender je star, zahraje se stejnou bravurou androida Waltera z Vetřelce, jako Magneta z X-Menů, kočovníka Chada, který jde Proti vlastní krvi, geniálního Stevea Jobse, Edwarda Rochestera, jenž okouzlil Janu Eyrovou či poručíka Archieho Hicoxa z Hanebných Panchartů.
Role notora a elitního policajta Harryho Holea pro něj měla být hereckou výzvou. Ale odvedl ji vlažně a na půl plynu, jakoby nevěděl co s ní. To Charlotte Gainsbourgová (spojená především s režisérem Larserm von Trierem) dokazuje opak a na absolventku policejní akademie Rebeccu Fergusonovou je milé pohledět.
Od Whiplashe se těším na každou další roli J. K. Simmonse, který tu ale nedostal pořádnou příležitost se vybarvit, stejně jako další „černobílé“ figury v druhém sledu, jež se často jen tak objeví, projdou a bez vysvětlení zmizí. Nejlépe se s tím vypořádáte, když se nebudete šťourat v tom, odkud přišli, co tu chtěli a kam jdou. A pohled na Vala Kilmera je vysloveně smutný a z hlediska příběhu téměř zbytečný.
Scénář odložil Sněhuláka k ledu
Filmový Sněhulák dokazuje, jak nesnadné je překlopit skvělý literární text do slušného scénáře. Co je platný chladný a přesně nasvícený vizuál kameramana Diona Beebeho, který doluje ze zimních exteriérů, kolorovaných soundtrackem Marca Beltramiho. K čemu je sevřená, byť tentokrát i lhostejně odvedená režie Tomase Alfredsona a jeho cit pro bezútěšné příběhy, když má v ruce scénář, který lepí story jen ztěžka dohromady. Na co jsou flashbacky postrádající kontext, k čemu je paralelní střih, jenž nemá synergii.
Co se nepovedlo ve scénáři, dorazila nejistá montáž. Zapomeňte na noirové severské detektivky typu Larssonova Milénia. Smiřte se s průměrnou, nicméně koukatelnou žánrovkou nebo – máte-li rádi mrazivou atmosféru Nesbøových skvělých detektivek – raději si v některé z nich znovu zalistujte.
