Režisér Vladimír Morávek se pro svou novou autorskou inscenaci inspiroval jednou z nejslavnějších knih moderní literatury, Malým princem Antoina de Saint-Exupéryho. Celovečerní dílo je jedinou premiérou pražské Laterny magiky v právě probíhající sezoně. A popravdě Malý princ velký dojem neudělal.
Předlohou představení je ikonický, částečně autobiografický příběh, v němž letadlo autora havaruje v poušti. Setkává se tam s Malým princem, který přichází z jiné planety a spřátelí se s ním. Ten mu vypráví o svém putování vesmírem, o planetách, které navštívil předtím, než se dostal na Zemi, o tom, jak hledá svou spřízněnou duši…
Je bezpochyby těžké adaptovat literární klasiku tak, aby zůstala zachována její atmosféra. V Morávkově pojetí nechybí originální postavy jako Had, Růže, Liška, Král, Domýšlivec, Pijan či Byznysmen z putování Malého prince po sedmi planetách. Přidal i další figury, které jsou spíš symbolické, Malý princ má například své starší alter ego.
Záplava charakterů a jejich vstupů se ale brzy po začátku představení stává nepřehlednou. Mozaika surreálních obrazů postrádá jednotící linku, její pomalé tempo nijak nenabírá na obrátkách a brzy se tříští. Vzniká babylonské zmatení, divoký rej, v němž se po nějaké době neorientují myslím ani dospělí, natož děti od osmi let, jimž je inscenace dle programu určena.
Hudbu vytvořil skladatel Zbyněk Matějů, kompozicí se prolínají různé hlasy a předimenzované zvukové efekty, což ještě více napomáhá zmatečnosti na jevišti. Autorem choreografie tanečních čísel, kterých je v inscenaci pomálu a nedostávají dostatečný prostor a v celém tom mumraji bohužel zanikají, je Libor Vaculík.
Veškeré dění na scéně se odehrává ve velmi tlumeném světle, kouřové šero odvádí pozornost na horizont jeviště. Scénografii vytvořil architekt Daniel Dvořák, který se v ní částečně vrátil k principu „laternovského“ polyekranu. Scénu tedy lemují desítky malých obrazovek s projekcemi a nejrůznějšími pohyblivými motivy, které jako obrovský kaleidoskop ani na chvíli nepřestanou problikávat a proměňovat se. Cválají tam desítky koní, kvetou růže, objevují se hlavní postavy, političtí řečníci, shluky čísel…
Principy Laterny magiky už ale dávno nejsou tím, čím bývaly v době, kdy vznikly. Propojení projekce a živé divadelní akce se dnes stalo běžnou záležitostí a v jednadvacátém století plném počítačových technologií není vůbec jednoduché jím překvapit a zaujmout. Takže byť je projekce propracovaná, celkový dojem z představení nezachrání.
Ve výsledném tvaru mizí křehkost a poetika originálního příběhu. To, co je v předloze tím nejdůležitějším, splývá v jeden velký chaos. Přes veškerou snahu porozumět srdcem, jak zní jeden z leitmotivů Malého prince, se to u tohoto jevištního zpracování asi mnoha divákům nepodařilo.
