Antropolog Jeremy Narby sepsal zprávu o neuvěřitelných setkáních s amazonskou halucinogenní liánou. V knize Kosmický had se svěřuje, jak se dostával mimo realitu, a hlavně, jak poznával sám sebe.
Narbyho knihu lze číst dvěma způsoby. Jako cestopis po Amazonii a popisy sezení, při nichž požíval halucinogenní nápoj, a všeho, co při nich viděl. Jako pojednání o látce samotné (nesmíme zapomenout, že Narby, švýcarsko-kanadský antropolog, přijel do Amazonie původně jako vědec). Můžeme ji ale také číst jako fascinující popis cesty do nitra sebe samého, cesty ne vždy příjemné, cesty, při níž, jak sám píše, „stál před ayahuascou jako v zrcadle, zcela nahý“.
Bylo by ovšem naprostým omylem hledat v jeho zasvěceném textu nějaké umělé ráje či recepty na laciná satori, ayahuasca či yagé, jak amazonští šamani říkají liáně, z níž svůj zázračný nápoj připravují – rozhodně nic takového nenabízí.
Naopak, jak píše Narby, „… ayahuasca je velice silná. Je jako urychlovač. Jako když vyrazíte se silným rychlým člunem na širé moře, jste tam úplně sám a může vás to zahubit. Proto potřebujete k požití ayahuascy zkušeného praktika, aby vás přidržel. Kdybyste ji požil sám, mohl byste se zcela rozložit. Prožil byste si velice nepříjemné a těžké chvíle, všichni ti hadi, které byste vyvolal, by vás požírali zaživa, umíral byste a nevěděl, co si počít. Potřebujete společníka. Vrtulníkem také nelétáte, když nevíte jak. Je třeba být opatrný. Tyto halucinogeny jsou jako dopravní prostředky, dostanou vás někam jinam – a vy musíte vědět, jak je ukočírovat. Není to nic pro lidi, kteří nemají žádné zkušenosti.“
Sám Narby je přitom, paradoxně, také neměl, a když požil ayahuascu poprvé, byl to pro něj šok: „Po nějaké době jsem začal vidět různé divoké obrazy. Například nějakého hlodavce a pak ženu s dvaceti prsy. Pak se ale objevili dva obrovští hroznýši, měli možná metr v průměru a byli patnáct metrů dlouzí. Strašně jsem se vyděsil, ale oni ke mně začali promlouvat. Bylo to ale všechno beze slov, upírali na mě své zářivé oči. Vysvětlili mi, že jsem jenom malý člověk, a já si skutečně začal uvědomovat povýšenost svých předsudků. Docházelo mi, že právě tahle arogance mi bránila v tom, abych vnímal skutečnou realitu, o níž jsem neměl ani tušení. Začal jsem se litovat, uvědomil jsem si ale, že i tahle sebelítost je součástí mé povýšenosti. Udělalo se mi špatně od žaludku, hadi ale počkali, až se vyzvracím. Požádal jsem hady o odpuštění za mou aroganci. Řekli mi: ‚Nešťastná lidská bytost, má pocit, že ztratil řeč, a lituje se.‘ Viděl jsem vše červené, i vnitřek svého těla. Když jsem zvracel, šly ze mě barevné proudy. Pak jsem viděl další obrazy, postupně to ale sláblo a já vyčerpán usnul.“
„Západní“ arogance
Mimochodem, podobné vize popisoval i český malíř Otto Placht, který v Amazonii řadu let žil a ayahuascu mnohokrát požil, psali o ní obšírně i William Burroughs a Allen Ginsberg (v Dopisech o yage) a další, zajímala se o ni KGB…
Až se nechce věřit všemu, o čem Narby (a nejen on, o ayahuasce existuje bohatá vědecká literatura) píše. Stále se ale drží racionálního pohledu vědce, a tak také své zážitky i vize zkoumá, a jak zmiňuje, důležitý je onen akt zbavení se „západní“ arogance, otevření se sobě samému. Není demagog, předkládá fakta, čerpá přitom z mytologií přírodních národů celého světa, zasvěcuje nás do praktik šamanů, stejně tak zkoumá poznatky současné vědy, genetiky, fyziky. A vše mu to dává překvapivý smysl – ať už se to skeptikům líbí, nebo ne.
Zajímavá je též jeho úvaha o možném zneužití rostliny, jež zdá se být nadána kosmickým věděním: „Pokud by se o to farmaceutické koncerny pokusily, je to jejich karmické riziko. Vše se každému někdy vrátí. Nemusíte se ale bát, ayahuasca se dokáže postarat sama o sebe. Ayahuasca je velice inteligentní.“
Jeremy Narby: Kosmický had, v překladu Zuzany Talířové vydalo Rybka Publishers, 2. vydání, 2018
