Uhrančivá návštěva Budapešti začátkem minulého století vrší tajemství a záhady bez přímých odpovědí. Oproti svému minulému majstrštyku Saulovu synovi se režisér a scenárista László Nemes v dramatu Soumrak neopírá o silné téma holocaustu, ale musí vynakládat větší úsilí při nanášení dílčích odstínů svého námětu, který rezonuje mnohem hloubavějším způsobem.
Lze spatřit blížící se pád civilizace? I takovou otázku lze vyčíst z enigmatického díla, jež natočil maďarský tvůrce, kterého proslavil tři roky starý debut Saulův syn, v němž nabídl intenzivní a hrůzný prožitek z koncentračního tábora. Saul mu vynesl i Oscara. Svým druhým filmem se v dějinách posunul o kus zpátky, téměř vpředvečer vypuknutí první světové války.
Píše se rok 1913, když do Budapešti, metropole odsouzené vzkvétat ve stínu Vídně, přijíždí dvacetiletá Irisz Leiterová. Chce se ucházet o práci v místním luxusním kloboučnictví, které nese její vlastní jméno. Dříve totiž patřilo jejím rodičům, ale ti zemřeli, když byla ještě malá, a tak skončila v sirotčinci.
Přestože klobouky Leiter značí kvalitu, když dorazí Irisz, její jméno najednou působí obavu, jako by vyvolávala duchy, které si místní nechtějí připomínat. Zjišťuje, že má bratra, který stojí za jakýmsi násilným činem a který zmizel. Přestože je zjevná snaha Irisz vypudit zpátky tam, odkud přišla, ona si tvrdohlavě jde po stopách svého rodu a hledá odpovědi.
Vnímání otřesů
Nemesův film je nedává lacino. A jelikož maďarský tvůrce odmítá doslovnost, mohou závěrečné titulky přinést rozmrzelost z toho, že Nemes není odvážnější a konkrétnější v pojmenování mechanismů, jež vedou ke společenským změnám. Soumrak tak neskýtá ani jízlivou paralelu k současné době, v níž také zažíváme s technologickým rozvojem a přemírou blahobytu vrchol civilizačního pokroku.
Nemes je mnohem subtilnější v práci s tématem soumraku civilizace. Výstřely první světové války, jež v roce 1913 číhala za rohem, pro maďarského tvůrce zní jako hřmění blížící se bouře. Společnost si stále drží fasádu kultivovanosti a etikety, ale ve vzduchu je cítit, že barbarství lidstva se dere na povrch.
Z postavy Irisz činí svědka, jenž proniká jak za faleš smetánky, tak také odhaluje nepokoj bublající mezi neprivilegovanými. Irisz se také stává nositelkou duality, když je rodinným jménem spojena s obchodem, jenž je výlohou civilizační marnivosti, ale zároveň krevní spřízněností s rebelujícím bratrem rozdmýchává násilí.
Snová Budapešť kulisou subjektivní odysey
Události jsou zachyceny s nervózní úzkostí, kterou Nemes výborně vykresluje svébytným filmovým jazykem, jímž zapůsobil už v Saulově synovi, ale který zde rozvíjí a vzdaluje se od ryze manýristické pózy. Prim nadále hraje subjektivita, kameraman Mátyás Erdély je opět nablízku hlavní postavě, byť se jí nedrží tak upjatě. Těží z toho opar záhadnosti. Irisz je totiž středem podezíravých pohledů, nevraživých gest i lačných úšklebků a divák spolu s ní tápe, čím to je.
Formátem obrazu se pak Nemes přiblížil ke standardnějšímu poměru stran 16:9, jelikož poměr 4:3 užitý u Saulova syna by u Soumraku nemohl plnit stejnou funkční úlohu. U Irisz je potřeba větší rozhled, ona se neuzavírá do sebe, ona naopak pátrá a zkoumá. Díky pečlivé práci na výpravě a kostýmech pak pohlcuje atmosféra předválečné Budapešti, která se ve dne topí ve zlatavém slunečním žáru a v noci halí do temného závoje.
Závoj se symbolicky zvedá z tváře Irisz hned v úvodu, ale mnohým zůstává do doby, kdy je příliš pozdě, aby mohli zabránit katastrofě. Tak jako kola dějin i Nemes žádá bedlivou pozornost. Jinak Soumrak uplyne bez jakéhokoli účinku.
