Čtyři roky nechala Karen Marie Aagaard Ørsted Andersen, známá jako MØ, svoje fanoušky čekat na druhou studiovou desku. Po celou tu dobu jim házela udičku v podobě jednotlivých singlů, aby všechny pozvolna připravila na to, že melancholicky rozervanou polohu z debutu No Mythologies to Follow nechává definitivně za sebou. Stálo album Forever Neverland za to čekání?
Recenze: Kde leží Forever Neverland? MØ se na novince až moc podbízí
Rozmotávat její experimentálně elektronické klubko s přidrzlým hlasovým projevem bavilo v roce 2014 nejen dánské posluchače. MØ se díky prvotině podívala třeba na festival Colours of Ostrava a zaháčkovala se i v ostatních evropských státech.
Do hledáčku rádií se dostala o rok později s přelomovou hitovkou Lean On od Major Lazer, která se stala jednou z nejstreamovanějších skladeb současného popu. Zpěvačka se pak po hlavě vrhla do spoluprací a ve studiu se potkala třeba s Noah Cyrus, Charli XCX, Justinem Biebrem nebo s Diplem. Zároveň tím tak trochu naznačovala, že její novou ambicí je zařadit se po bok zvučných jmen středního proudu a z klubů se podívat na stadiony.
Co chtějí lidé slyšet?
Forever Neverland by měl být oním přelomovým počinem, který jí to umožní. MØ přerodu v interpretku první kategorie přizpůsobila celkovou image. Dosavadní typický cop vystřídal krátký blonďatý melír. S tepláky, džínovou bundou s vycpávkami a s flitrovými nášivkami jako by vypadla z devadesátkové dekády „bravíčka“. Dobrá zpráva tedy je, že se třicetiletá Dánka autenticity nevzdává alespoň v oblasti módy. Po hudební stránce už to tak slavné není.
Přestože se začátek díky Way Down a I Want You odvíjí víc než nadějně, až na další jednu nebo dvě výjimky nenabízí čtrnáctka písní nic, co by šlo alespoň trochu pod povrch. Někdejší dračice se zkrátka drží aktuálních trendů a toho, co by masy chtěly nejspíš slyšet. Když člověk odstraní vokály, ocitne se rázem na každé druhé páteční diskotéce. K dobru lze nahrávce připsat alespoň to, že texty nejsou tak ploché jako některé melodie.
Není nic špatného na tom dělat pop (že to lze dělat chytře a nepodbízivě je krásně vidět na Bloom Troye Sivana – recenze zde). Snaha zavděčit se posluchačům a vyrovnat se služebně starším či populárnějším kolegům je ale u MØ natolik čitelná, že kazí i těch pár dobrých momentů, které na desce jsou.
