Výstava, nesoucí v názvu až magnetická jména mistrů české architektury, je uspořádána ke dvěma významným výročím – uplynulo 130 let od narození obou slavných českých architektů a navíc spolek Mánes slaví touto výstavou (ale i jinými, ne příliš propagovanými akcemi ) dvacáté výročí od svého oživení.Výstava je velmi komorní, nehalasná, střízlivě řešená. Jednoduché fotografické panely na stěnách doplňuje střídmý výběr nábytkových unikátů, křesel, židlí, světelných zdrojů nebo váz. Její hlavní význam však tkví v připomínce architektonické práce velmistrů české architektury počátku dvacátého století.
Oba dva spojovalo nejen přátelství, ale také studia a spolupráce s architektem Janem Kotěrou. Vždyť soustředěná návštěva dává příležitost k prožití určitého nadšení nad kvalitou těchto dvou veskrze českých tvůrců. Kvalita připomínaných děl nepotřebuje žádné spektákly, díla sama, byť představovaná (jak je již několikrát uvedeno) velmi střízlivě, vyrazí dech a potvrdí kvalitu.
Josef Gočár, který vstoupil do české architektury výjimečnými realizacemi, od Jaruškova domu přes obchodní dům Wenke, nezdolný Dům U Černé Matky Boží nebo lázněmi Bohdaneč po naprosto hyperfunkcionalistické Ředitelství drah v Hradci Králové, se zapsal jako otec české urbanistiky dokonalým, dodnes naprosto funkčním projektem Hradce Králové. Úžasné spojení jeho zásadního výtvarného nadání s darem vycítit možné potřeby a funkčnost urbánního celku se stává za dnešních zpotvořených podmínek neopakovatelným úspěchem. Totálním, dokonalým až školním příkladem.
Také Otakar Novotný ve svém díle ilustruje podobný, i když možná věkem pro dnešek významnější vývoj od prvotních postsecesních děl po čistý funkcionalismus. Je ohromné sledovat bohatství realizované produkce, vedoucí od řady hlavně kubistických vil přes budovy letišť, bank, pošt až po neuvěřitelně pojatý Mánes v Praze.
Celá výstava je brilantní připomínkou českého genia, a to je myšleno zcela bez nacionálního podtextu. Doby vzniku, četnost, provedení, výtvarný názor, koncepce staveb, použité materiály, to všechno vytváří neopominutelnou složku tehdejší národní architektonické tvorby, která se dodnes může a obzvlášť tehdy mohla postavit vedle nejlepších rakouských, německých a nizozemských realizací. A právě proto je komentovaná výstava velmi příjemným příspěvkem do současné pražské nabídky výstavních počinů. Možná je škoda, že je o ní málo slyšet. Já sám za připomínku vděčím rodině Novotných, jejichž nábytek ostatně výstavu vhodně zdobí.
kde: Galerie Diamant, Spálená 4, Praha 1; kdy: otevřeno do 30. 12. 2010, denně mimo pondělí 12–18 hodin.
