Po osmi letech od Hitmana režiséra Xaviera Gense, který zásadní díru do žánru rozhodně neudělal, zřejmě došla v 20th Century Fox šťáva. A tak to znovu prubli, opět znásilnili jednu úspěšnou počítačovou hru a vrátili vraždícího plešouna s fazonou metrosexuála a pořadovým číslem čtyřicet sedm na zátylku znovu na filmové plátno. Největším killerem je tu ovšem scenárista Skip Woods, který Hitmana nemilosrdně kostí již podruhé. V kinech od 27. srpna.
Celé je to inspirováno populární videohrou o naklonovaném nájemném vrahovi, který řeší problémy, jejíž první díl vyšel již v roce 2001. Tehdy nikdo netušil, že dílů bude minimálně pět, zato bylo zjevné, že v době remaků, adaptací komiksů, nablblých teenagerovských bestselerů a oblíbených počítačových her slavný Hitman neunikne slídivé pozornosti filmových producentů. A taky že ne!
Zmiňovaný Xavier Gens tehdy (v roce 2007) ignoroval hrátky s DNA, hodil bobek na biogenetiku a profesionální zabijáky generoval ze speciálně vytrénovaných sirotků. Čtyřicet sedmičku si tehdy v chladném béčkovém aranžmá a vždy dokonalém kvádru zahrál bez planých keců, s akcentem na krvavé střílečky, Timothy Olyphant.
Smrtelná kombinace
A teď je tu znovu, horší, tupější a vyprázdněnější - a jen bossové od Foxů ví proč. S kravatou, která ladí s barvou fára, se stříbrnými příručními kanony, jež používá většinou obouruč, protože prakticky pokaždé bojuje proti přesilovce, chladný, rozhodný, smrtelně nebezpečný a permanentně zachraňující brutálně lovenou Katiu van Deesovou, i když to zpočátku vypadá, že ji chce také sejmout.
Za debutujícím „nonamem“, Aleksanderem Bachem, není ve filmové světě zatím nic a před ním je, po tomhle vazkém výplachu, hodně nejistá budoucnost. Ve spojení s již vzpomínaným kazičem Hitmana, scenáristou Skipem Woodsem, je to smrtelná kombinace, kterou nemůže ve zdraví přežít ani tak tuhý chlapík, jakým „čtyřicetsedmička“ nepochybně je.
Silnější, rychlejší a ještě blbější, než jsme čekali
Stručně řečeno je Hitman: Agent 47 blbé a vyprázdněné nic, s rádoby svižnou akcí, která nenabudí, nesympatickými figurami, které jsou vám ukradené, a prvoplánovým vizuálem, jenž sází na to, že krvavé zabíjení je nejlépe situovat do sněhobílých interiérů. Chybí málo, aby to celé působilo jako edwoodovsky laděná, parodická ptákovina, ale smůla je, že se všichni tváří tak vážně, jakoby adaptovali Shakespeara, a ne zabijáckou, počítačovou hru.
Záchranný nadhled tu prostě nefunguje, stejně jako casting, kde se v titulní roli pinoží Rupert Friend, který by možná slušně zahrál úchyla, ale jako akční superman působí srandovně. S jediným frigovským ksichtem (vyjadřujícím absenci jakýchkoli emocí) prochází touhle blamáží jako tichý zabiják, který působí spíše jako kašpárek nebo omlazený klon Hujera Václava Lohniského z Marečku, podejte mi pero! Škoda, že to za něj už nemohl vzít tragicky zesnulý Paul Walker, o kterém se původně uvažovalo.
Ostatně všechny herecké party, včetně vlažných záporáků, jimž nepomůže ani subdermální titanová ochrana těla, stojí za kulovku a nelze se tomu divit, když jim zhovadilý scénář vkládá do úst bláboly typu: „Buď jsi člověk, nebo něco jiného“ nebo „Jsi naživu, protože jsem se rozhodl tě nezabít“.
Hitman: Agent 47 je nedbale (spíš neumětelsky) spíchnutá, vyprázdněná slátanina za třicet pět mega, která místo zrození zabijáka přináší spíše nechtěnou karikaturu. A v samotném závěru pak tři různé pocity. Instinktivní odpor k jakémukoli čárovému kódu, naivní radost, že už to máte za sebou, a reálnou obavu, že v roce 2017 nastoupí anoncovaná dvojka.
