Včerejší Galakoncert na podporu Státní opery Praha nemohl být „lépe“ načasován. Proběhl totiž v den, kdy ministr kultury Jiří Besser představil veřejnosti své rozhodnutí zrušit samostatnost této scény a spojit ji od 1. 1. 2012 s Národním divadlem. Již při příchodu do divadla tak bylo ve vzduchu cítit jiskření a emoce, které se u přítomných diváků jen znásobily při poslechu naléhavého prohlášení zaměstnanců Státní opery. Po otevření opony diváci sledovali jeviště zcela zaplněné desítkami umělců, kteří v divadle působí. Ve svém prohlášení důrazně požadovali vysvětlení celé situace, rozklíčování ne zcela průhledných okolností stojících za transformací pražské operní scény a vzápětí se setkali s bouřlivým souhlasným potleskem diváků.
Opona se následně zatáhla, nicméně místo prvních tónů předehry Verdiho Nabucca se před ní zcela nečekaně objevil Ondřej Černý, pověřený ředitel Státní opery Praha. Jakmile ve druhé větě svého projevu prohlásil, že je přesvědčený o správnosti Besserova rozhodnutí, takřka vyprodané hlediště začalo bučet, pískat a dupat na protest. V auditoriu to tak rázem vypadalo jako v rozvášněné aréně, Černému už nebylo nadále rozumět, raději proto svá slova rychle ukončil a odešel do zákulisí. Celý večer byl pak prodchnut napjatou atmosférou plnou odhodlání nesmířit se s plánovanou transformací scény.
Program koncertu byl složen z ukázek toho nejlepšího, co má Státní opera Praha na svém repertoáru. Ve slavných operních a baletních číslech se představily hvězdy v čele s vynikajícím britským dirigentem Janem-Lathamem Koenigem, nejlepšími domácími operními sólisty Christinou Vasilevou, Janou Sýkorovou, Svatoplukem Semem a Veronikou Hajnovou a baletními hosty Annou Nikulinou (sólistka Velkého divadla v Moskvě), Janem Váňou (první sólista Národního akademického divadla opery a baletu v Kyjevě) a Barborou Kohoutkovou (bývalá sólistka Hamburského baletu Johna Neumeiera, baletu Bavorské státní opery v Mnichově a Finského národního baletu, v současné době baletní mistryně Národního divadla v Praze).
Árie, duety a sbory z oper Verdiho, Saint-Saënse a Boita, které zazněly během večera, byly všechny na velmi vysoké úrovni. Co mě však uchvátilo nejvíc, byla dvě vystoupení taneční, a to sice Pas de deux z 2. dějství Giselle v podání Barbory Kohoutkové a Michala Krčmáře (sólista baletu Státní opery Praha), a Pas de deux ze 3. dějství Labutího jezera zatančené Annou Nikulinou a Janem Váňou. Obě to rozhodně byla ta nejlépe zatančená pas de deux, jaká jsem na českých scénách za poslední dobu viděla. B. Kohoutková jako Giselle předvedla nadpozemsky dokonalý tanec, coby víla se s neuvěřitelnou grácií a lehkostí téměř vznášela nad jevištěm. Přesně a s citem pracovala s pažemi, jednotlivé pózy dotahovala až do konečků prstů, její oslnivé technice se nedalo naprosto nic vytknout. M. Krčmář, vysoký a urostlý mladík, který oplývá zjevným talentem, jí v roli romantického hrdiny Alberta velmi zdařile sekundoval.
Černá labuť Odilie z Labutího jezera v provedení A. Nikuliny byla pak vodopádem temperamentu, energie a dravosti. Závěrečných dvaatřicet bezchybných fouetté, která prokládala dvojitými piruetami, jen potvrdilo její perfektní techniku. Velmi obtížné pas de deux Nikulina tančila ve skvělé partnerské souhře s J. Váňou, ideálním klasickým danseur noble. Váňa se hned po ukončení pražské Taneční konzervatoře zařadil mezi české talenty, které odešly za kariérou do prestižních zahraničních souborů. Za šest let, které strávil v kyjevském angažmá, se z něj stal tanečník par excellence.
I velmi solidně zatančené baletní sbory při gala večeru prokázaly, že je soubor Státní opery Praha hoden své samostatné existence. Na žádné další pražské scéně se v současné době neuvádí klasický baletní repertoár, divácky tak oblíbený. A po spojení souboru Státní opery Praha s baletem Národního divadla pod vedením Petra Zusky, který upřednostňuje moderní tanec, je více než reálné, že čistě klasická baletní představení v Praze zaniknou. Podmínky pro práci umělců se pravděpodobně nezlepší a navíc se ztratí i zdravé soutěžení mezi oběma ansámbly.
Včerejší Galakoncert byl po umělecké stránce opravdu jedinečným zážitkem. Krásným poděkováním umělcům i hostům Státní opery Praha byl nadšený potlesk diváků, ať už po jednotlivých číslech nebo na závěr, kdy celé hlediště nekonečně dlouhé minuty aplaudovalo ve stoje. Večerem se sice nesl nesouhlas s plánovaným sloučením Státní opery Praha s Národním divadlem a diváci vyjádřili svou hlasitou podporu této scéně, nabízí se však otázka, zda to spolu s protesty odborů transformaci zabrání. Obávám se, že bohužel asi ne.
