Recenze: František je děvkař – bezpečně nerozhodný film o nebezpečně nerozhodném muži

U nejnovější letní komedie František je děvkař lze vznést mnohá pro a proti. Především jde o poměrně zábavnou komedii, která nikdy nenudí, i když na druhé straně nepřekvapí a vyznívá moralistně do ztracena. Popsat zábavnou formou příběh jednoho sukničkáře je námět z diváckého hlediska velmi lákavý. Přesto lze vycítit jistou bezradnost autorů nad otázkou, jestli se ponořit do hlubších úrovní popisu složitosti mezilidských vztahů nebo bezpečně ustrnout na komice zjednodušujícího pohledu. Uvedený rozpor se nepodařilo na začátku vyřešit, což se promítlo i do výsledné podoby díla - na dobrou komedii je titul příliš vážný, na závažné drama zase příliš povrchní. Na této hraně průměrnosti je titul filmaři bedlivě hlídán, přestože potenciál námětu slibuje více, než je nám představeno.

František je děvkař, i když na to nevypadá

Film jednoduše pohádkovým způsobem prezentuje portrét člověka, úspěšného v profesním i soukromém životě, který toho chtěl příliš, a proto všechno ztratil. František byl úspěšný psycholog, jenomže hormonální nerovnováha v jeho těle způsobuje, že je neodolatelně váben svými pacientkami - příslušnicemi něžného pohlaví, což rozvrátí jeho úspěšný život. V okamžiku, kdy se jeden z případu provalí na veřejnost, František se ocitá v chaosu návratů k manželce, kaženém následujícími milostnými peripetiemi. Materiálně hrdina přichází o všechno včetně lékařské licence, takže je nucen bydlet u maminky s mentálně zaostalým bratrem, u něhož si přivydělává v servisu jako učitel autoškoly.

Rozpolcený sukničkář František v podání Josefa Poláška je velmi vzdálen prototypu drsňáka ve stylu Jamese Bonda. Naopak se jedná o mile roztržitého muže na úrovni romantického dítěte, ovládaném aktuálním lákadlem. Problém je, že o životě Františka coby úspěšného a sebevědomého terapeuta duše a zejména těla se toho mnoho nedozvídáme, protože hned na začátku příběhu dochází k jeho společenské degradaci. Očima diváka sledujeme rozpolceného člověka, který neví, jestli zůstat u manželky nebo u přítelkyně, s problémem najít práci a vyřešit svou situaci s pobytem u laskavě komandující matky - tato vnitřní nerovnováha zaplétá inteligentního, ale v životě nepraktického hrdinu do řady komických situací, čemuž přispívá i autenticky nejistý výkon herce Poláška. Hrdina příběhu František z tohoto pohledu není děvkař, spíše politováníhodná oběť okolností, která nepůsobí příliš svůdně.

Postavy na šachovnici mezilidských vztahů

Celková struktura filmu působí do jisté míry promyšleně, ale hlavně schematicky, předvídatelně. Ostatní postavy (manželka Eliška, matka, nápadník Martin, milenka Natálie) jsou představeny na úrovni více či méně plochého typu, i když výrazově zdařile předvedeného. Scénář zkrátka protagonistům neposkytne více prostoru, než pevně vytyčenou škatulku, kterou nelze překročit, i když potenciál herců by na to pravděpodobně měl, což se týká nejen Františka Poláška v hlavní roli. Postavy na úrovni neměnných šachových figurek jsou konfrontovány v nejrůznějších konfiguracích na téma mezilidských vztahů, ale nikterak nepřekračují „pravidla hry", žádná z nich diváka nepřekvapí neočekávaným tahem. V důsledku proto film končí podobně rozpačitě, jako začíná. Tvůrčí žánrová bezradnost nad tím, zda být komedií pro širší okruh diváků či hlubší studií rozporů současného muže přetrvává i v řadě zbytečných detailů jako je motiv domněle zemřelého otce, provozní detaily rozvodového řízení či vztahy na servisním pracovišti Františkova bratra, určených pouze k zahuštění schematického děje.

Televizní film

Naprostá statičnost dlouhých záběrů s minimem pohybů kamery a klasickým dialogovým křížovým střihem nenabízí vizuálně příliš mnoho nápaditosti, film působí spíše dojmem zdařilé televizní inscenace, omylem zbloudilé na velké plátno. Tato obrazová ztrnulost ještě podtrhuje onu schematickou šablonovitost v podstatě příběhu, uvedenou výše v případě vykreslení postav. Závěrem lze shrnout, že nový český film potěšil tvůrčí ambicí, která ale zůstala naplněna jen z poloviny nedostatkem odvahy. Přesto nenáročně pobaví, i když nenadchne.

František je děvkař - Režie: Jan Prušinovský, Hrají: Josef Polášek (František Soukenický), Ela Lehotská (Eliška Soukenická), Martin Pechlát (Viktor Outrata), Zdena Hadrbolcová (matka), Petra Nesvačilová (Natálie)

Celkové hodnocení: 60%

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Při procesu s nacisty byl důkazem i film. Archivy hledali dva američtí bratři

Nový film Norimberk s Russellem Crowem v kinech obrací opět pozornost k norimberskému procesu. Médium filmu souvisí s ostře sledovaným soudem ale i jinak – záběry promítané v soudní síni posloužily tehdy jako důkaz. Část z nich na zpravodajské misi v poválečné Evropě nasbírali bratři z hollywoodské rodiny.
před 22 hhodinami

„Vážený soudruhu prezidente.“ Historik zkoumá příběhy skrz normalizační dopisy Hradu

V průběhu normalizace registrovalo oddělení stížností prezidentovy kanceláře stovky tisíc dopisů. Nejvíc jich bylo doručeno prezidentovi Ludvíku Svobodovi v roce 1969. Dopisy odrážejí běžné problémy společnosti, jako jsou bydlení, sociální zabezpečení, cestování do zahraničí a školství. Ve své knize „Vážený soudruhu prezidente“ nabízí historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Tomáš Vilímek desítky příběhů odhalujících jak úsměvné, tak tragické stránky života za normalizace.
včera v 06:30

Czech Press Photo vyhrála fotografie horníka z dolu OKD

Nejlepší fotografií 31. ročníku Czech Press Photo byl vyhlášen snímek ze série s názvem „Práce horníků na dole ČSM – Sever (OKD)“ Lukáše Kaboně z Deníku. Uspěl v konkurenci téměř 300 fotografek a fotografů, kteří do soutěže zaslali 5250 fotografií. „Zavírání dolů v České republice představuje uzavření významné etapy průmyslové historie a proměnu vztahu společnosti k životnímu prostředí. Těžba uhlí po desetiletí formovala krajinu i životy lidí, často s negativními dopady přesahujícími hranice Moravskoslezského kraje. Uzavření posledního černouhelného dolu ve Stonavě je symbolickou tečkou za érou hlubinné těžby na Ostravsku. Fotografovi Lukáši Kaboňovi se podařilo tento přelomový okamžik zachytit s věcnou přesností a silnou výpovědní hodnotou,“ uvedla porota. Ceny se letos udělovaly v devíti kategoriích. Oceněné fotografie budou k vidění v Nové budově Národního muzea od 11. května do 30. listopadu 2026.
20. 1. 2026

Archeologové v Itálii objevili ztracenou Vitruviovu baziliku

Archeologové v Itálii našli pozůstatky více než dva tisíce let staré veřejné budovy, jejíž návrh připisují starověkému římskému architektovi Vitruviovi, známému jako otec architektury. Pozůstatky starověké baziliky našli archeologové v centrálním italském městě Fano severovýchodně od Říma.
20. 1. 2026
Načítání...