Kajínek je opět na útěku… do kina, hlásají billboardy u českých silnic a je pravděpodobné, že mnoho diváků před ním z kina neuteče. Někteří po jeho poslední filmové větě – naznačující, že svět možná sice s Kajínkem skončil, ale Kajínek se světem ne, což nejčerstvější informace z jeho kauzy jen trefně potvrzují – ale nejspíš budou odcházet zklamaní, v lepším případě rozpačití. Petr Jákl tak hlasitě šustil dárkovým papírem, do něhož svůj snímek okatě balil, až humbuk přebil obsah. Na Kajínka se sice dobře kouká, ale když do něho trochu rejpnete, splaskne.
Potenciálně senzační téma je příslibem mnohého – tvůrci sice netvrdí, že všechno na plátně je pravda pravdoucí, ale stokrát bylo řečeno, že filmová cingrlata visí na faktech. Příběh „podle skutečné události“ je tahákem, tím spíš, že Kajínkův případ je nejednoznačný nebo se jím aspoň stal.
Jákl si dobře uvědomuje, že nejznámější český vězeň, nad jehož útěkem z Mírova se téměř vznáší copperfieldovská aura, je už sám o sobě atraktivní, a i když toho při propagování svého režisérského debutu jaksepatří využil (kdo by taky ne), ve filmu samotném těží překvapivě z Kajínkova osobního příběhu spíš vlažně.
Kajínek v izolaci
Okleštění Kajínka je nejnápadnější při srovnání s osudy, které scénář přiřkl jeho advokátce Kláře Pokorové (hraje ji Tatiana Vilhelmová). Zatímco o jejím životě a pohnutkách divák zjistí hodně, včetně trochu za vlasy přitažené motivace, jež ji vede k takovému zájmu o Kajínkův případ (a která nemá pranic společného se skutečnou advokátkou Klárou Slámovou), Kajínek zůstává po celý filmový čas v jakési neosobní izolaci.
Dozvíme se, že rád posiluje, že snáší příkoří od dozorců bez hnutí brvou a že rád jedná na vlastní pěst (a to i doslova). O jeho pohnutkách, pocitech, o tom, co si myslí, ani zmínka. Očekávat, že snad ve filmu poznáme, co je zač, je omyl. Na slovo skoupý (což není úplně na škodu, protože český dabing se mu mnohdy ne a ne trefit do noty) a téměř bez mimiky zůstává v podání Konstantina Lavroněnka na konci stejnou neznámou jako na začátku. Mnohé o něm sice tvůrci zveřejnili v materiálech k filmu, ale to je divákovi v kině houby platný.
Jákl svůj film označil za „krimithriller s akčními prvky, v němž hlavní podstatou jsou vztahy a emoce“. To druhé platí možná pro postavu Kláry Pokorové, Kajínkovy emoce se omezují na zachrastění řetězy v úvodu, jímž chce zastrašit svou advokátku, nadávkou, když v trezoru nenajde důkaz, jaký čekal, a souloží s Alicí (Bendovou), manželkou spoluvězně Václava (Noida Bárty), jejíž role je zajímavým komickým zpestřením. O vztahu se dá v Kajínkově případě mluvit pořádně jen o jediném – s jeho advokátkou, proměňuje se od odmítání přes smíření po jistou náklonnost. Možná, že nepřístupnost je Kajínkovi vlastní i ve skutečnosti, ale při tak kusých osobních informacích těžko může vzbuzovat v divákovi nějaký větší zájem, jakkoli jeho případ sám o sobě zajímavý je.
Není všechno Hollywood, co se třpytí
Jákl ale víc než na sdělení sází na efekt. Oči přecházející novinová koláž v úvodu, ukázkové rvačky, auta padající z mostu, pyrotechnickou show připomínající akce zásahovky, vášnivé milostné scény, to vše nasnímané exhibující kamerou F. A. Brabce, je ve výsledku možná řemeslně dobře odvedenou, ale pořád jen kočičí parádou, která odvádí pozornost od nedostatků a pomáhá brát na milost mnohá klišé, jež svou brakovostí někdy divákovu inteligenci až uráží.
Namátkou: Kajínek se začne spouštět po improvizovaném laně jako na potvoru zrovna ve chvíli, kdy bachař, který mu rád plive do jídla (ano, ale K. je povznesen nad tato drobná příkoří), bere za kliku od cely. Romanticky diblíkovské cukrování mezi Tatianou Vilhelmovou a Boguslawem Lindou svou křečovitostí občas kroutí divákovi palci u nohou. Advokátku při dramatickém ukrývání důkazu smáčí déšť. Když se truchlí, tak s trochou nevkusu, i hudebního. A koho mohlo napadnout zařadit píseň Michala Davida na úvod dramatické scény…
Jáklova snaha natočit český biják á la Hollywood je až úporná a v podstatě chvályhodná, ale půjčuje si k tomu schémata, která svou prvoplánovou efektností zastiňují to lepší, i když méně blýskavé. Jeho snahou trpí herecké výkony i scénář, u něhož, předpokládám, jako producent a spoluautor (hlavním scenáristou byl Marek Dobeš) měl poslední slovo.
Myslíte, že jsem to udělal?
Přitom jsou ve filmu scény, které mají drápek. Svou uvěřitelností se do diváka zatnou rozhodně ty, v nichž se objeví bratři Dlouhých, a v případě Vladimíra vůbec nejde o žádnou chválu ve smyslu čest jeho památce. Jeho padouchovství je přesvědčivé téměř bez výhrad a způsob, jakým balí výhrůžky do zástěrky laskavých rad, až mrazivý. Stejně tak zatrne nad chladnokrevností, s níž se Kajínek prochází se zmrzlinou po rozjásaném Staroměstském náměstí, zatímco jeho fotka po útěku z Mírova visí na každém sloupu. Tehdy je člověku blíž než při všech scénách, kdy hrobovým hlasem pronáší věty jako „tohle ještě není konec“ nebo „myslíte, že jsem to udělal?“. Snad proto, že divák tuší, že jsou jen maskou (taková slova by měl přeci charismatický hrdina říkat, ne?), za niž se bohužel během filmu často nedostane.
Ruský herec Konstantin Lavroněnko v titulní roli zaráží svou podobou se skutečným Kajínkem, jemuž jako kdyby vyretušovaný z oka vypadl. Tím spíš škoda, že scénář jeho herecké projevy osekal na výraz jsem tvrdý, ale možná se tak jen tvářím, protože nemám jinou volbu. Dost Kajínkově postavě ubližuje i už zmíněný dabing, který velkou službu nedělá ani dalšímu zahraničnímu herci ve větší roli – Polákovi Boguslawu Lindovi. Coby přítel advokátky Kláry, sám taky právník, proplouvá filmem nenápadně, a kdyby tak okatě neumřel (snad to není spoiler), nejspíš by si ho nikdo ani nevšimnul. Nejnevděčněji na očích je Tatiana Vilhelmová. Se svou rolí se pere statečně, ovšem mnohdy, spíš vinou scénáře než její, působí poněkud křečovitě – jako kdyby se nemohla rozhodnout, jestli má být spíš umíněnou holčičkou nebo rozhodnou ženou.
Hmm, Kajínek
S odcizením Kajínkovy osobnosti souvisí ještě jiný zmatek, pod který přikládá Jákl sám. Jeho snímek o skutečném Kajínkovi prý je, pak zas není, spíše má vypovídat o nefungujícím soudním a policejním systému, potažmo společenském českém, nicméně některá fakta z kauzy obsahuje. Takže co vlastně. Jako je mylné očekávat, že se divák dostane Kajínkovi pod kůži, je i omyl domnívat se, že nahlédne podrobněji do jeho případu.
„V průběhu psaní jsme začali nacházet způsob, jak být pravdiví, a na druhou stranu vytvořit zábavu, která diváka nepustí,“ uvedl ke čtyřleté práci na scénáři Marek Dobeš. Na Kajínkově kauze je postaven celý film i propagace, ale způsob, jakým ji tvůrci servírují, ji vlastně upozaďuje. Pod zábavním efektem se ztrácí, o co Jáklovi především šlo – vyvolat v divákovi zájem o případ a přivést ho k zamyšlení, jak je něco takového sakra vůbec možné. K ničemu podobnému pěkná podívaná, v níž je příběh druhořadý a hlavní postava odcizená, příliš nevede.
Kajínek – v kinech: od 5. srpna; hrají: Konstantin Lavroněnko (Kajínek), Tatiana Vilhelmová (Klára Pokorová), Vladimír Dlouhý (Novotný), Boguslaw Linda (Doležal), Michal Dlouhý (Lejčko), Deana Jakubisková-Horváthová (soudkyně), Václav Noid Bárta (vězeň), Werner Daehn, Ken Duken, Alice Bendová aj.; režie: Petr Jákl; scénář: Marek Dobeš, Petr Jákl; kamera: F. A. Brabec.
