Kdo sleduje pečlivě a poctivě Jana Fabiána, ví, že koncepty jeho výstav vždy stojí za to. Někdy se jedná o projekty skryté, romanticky zakódované, jindy o opravdu velká divadla, jejichž realizace je časově, prostorově i materiálově nákladná. Fabiánova sdělení nejsou komplikovaná, potvrzují nám jen to, co víme či tušíme. Stojí vždy na straně uvědomění si role, kterou hrajeme nebo lépe řečeno můžeme hrát na scéně života. Je o zodpovědnosti, ale také o lenosti, tuposti, nedokonalosti.
Vernisáž výstavy přinesla rozměrnějším návštěvníkům opravdové fyzické utrpení, které vznikalo při promačkávání se úzkými mezerami mezi zaparkovanými, tiše vrnícími vozy a stěnami průjezdu vedoucímu na nádvoří galerie. Objemnější hosté se naladili tak, že se rozladili. Vtip byl sice báječný, ale řada návštěvníků musela odejít, protože se nepromačkala dovnitř. Socha dopravní zácpy byla dokonalá.
Komunikační prostor Školská 28, Praha 1, zadní dům
Úterý 13-19, středa-pátek 14-17, do 5. března
Ti, co zvítězili nad hmotou, si potom mohli zameditovat nad úvahami spojenými s všeobecně sice uznávanými, ale žel nijak v praxi nepřijímanými otázkami a zejména odpověďmi, vedoucími nás po úzké hraně, ležící mezi potřebami člověka, jeho tužbami, míře jeho zmanipulování a jeho vnucenými spotřebitelskými postoji. Dočasné osobní pohodlí na hraně primitivní konzumace, připravující podle základních ekologických zákonů v masovém měřítku sebevražedné zničení posledních stop přijatelných podmínek pro pokračování života na této planetě, je zde ilustrováno Fabiánovými videi, fotografiemi, instalacemi i vstupní instalační performancí.
Pokud si dáte trochu času, oceníte vtipná komentující díla pracující s nadsázkou, ironií, exhibicionismem. Já sám jsem byl nadšen (jsa osamělým účastníkem vzniku oné fantastické video-exhibice) neuvěřitelnou jízdou aluminiového domku po jedné z posledních volných ploch v oblasti bývalého autobusového nádraží na Pankráci.
V místě, kde se stýká takřka sociální výstavba třicátých let s nadbytečnými kancelářskými novostavbami, ohraničeném dálnicemi a nafouklými velkostavbami gigantickým nákupních center, se pohybuje zjevení, které, a to je asi opět nová zkušenost, řada lidí nechá zcela bez odezvy. Jiné však vytáčí k okraji vzteklého šílenství a ty další nutí do role - vždyť je to zcela normálmí, Marie, naší ulicí prostě jede dům. Tenhle báječný Fabiánův nápad sice naprosto jasně zapadá do celkové koncepce výstavy, přináší však, zcela mimo hru, pytel radosti a surreálného znásilnění času i prostoru.
Opravdu stojí za to se podívat na onen velkoplošný záznam! Protože tam, kde zbylo trochu legrace, dobře ještě chvilkami bývá, i když titul hovoří jinak.
P. S.: Samostatným připojeným dílem je statistika Miloše Vojtěchovského o našem životě v čase bujícího automobilismu. Můžete si ji vzít namnoženou na papíře na stolku v expozici. Je děsivá a stěží uvěřitelná. Malá ukázka:
"Dnes žije na planetě Země skoro sedm miliard lidí a spálí víc
než 6.500.000.000 × 2.310 kilokalorií za den, což je
15.015.000.000.000 kilokalorií za den = 15.015 terakalorií za den,
přeměněných na pohyb, myšlení a organické zplodiny. Auta na světě spotřebují, tedy spálí denně 850.000 000 × 40.850 kilokalorií, tedy 34.722.000.000.000 kilokalorií za den = 34.722 terakalorií a přemění je v tranport sebe, lidí a zboží, tedy na pohyb a jedovaté zplodiny. Celkový počet kalorií spotřebovaných za den lidmi plus automobily dohromady překračuje číslo 49.737 terakalorií. To se rovná 49.737.000.000.000 kilokalorií za den, tedy lomeno 2.310 kilokalorií denně na osobu se rovná hodnotě 21.531.000.000.
Suma sumárum z hlediska spotřeby energie představuje dnes jedno
auto vybavené motorem na fosilní paliva ekvivalent rovný skupince
přibližně 18 lidí.
