Recenze: DekkaDancers na České taneční platformě

Rozmanitá dramaturgie festivalu Česká taneční platforma nabídla divákům reprezentativní vzorek těch nejnovějších produkcí z oblasti současného tance a pohybového divadla. K nejlepším představením letošní platformy podle mého názoru patřil nedělní večer volného sdružení DekkaDancers. Choreografy a tanečníky tohoto malého tělesa spojuje především fakt, že všichni jsou nebo byli nějakým způsobem spojeni s pražským Národním divadlem. Klasické taneční vzdělání a průprava, jíž prošli, je na jejich kompozicích samozřejmě znát, ale rozhodně jim v žádném směru neubližuje. Při hledání nových cest pro vyjádření svých myšlenek, ať už utvářením choreografií, či propojováním tance s jinými médii, vytváří DekkaDancers zajímavé divadelní tvary s velmi současným rukopisem.

První část večera patřila Haně Turečkové a její choreografii Hádej, kolik je hvězd. Autorka zamýšlela v díle vyjádřit motiv hledání sama sebe, vlastního já uvnitř lidské duše, což se jí myslím velmi dobře povedlo. Jako metaforu použila záplavu kousků igelitu, v nichž se tanečníci pohybovali, nořili se do nich a zpátky z nich vyplouvali. Skvělé svícení této záplavy lesknoucích se celofánů dodalo choreografii nádech jakéhosi tajemna a křehkou krásu po výtvarné stránce. Působivé filozofické zamyšlení z velké části stojí na výkonu interpretky japonského původu, Ayi Watanabe.

Prvních deset minut tančí Watanabe sama a dostává tím těžký úkol – musí v sobě udržet velkou energii a vnitřní napětí tak, aby po celou dobu tance poutala pozornost diváků a zároveň naplňovala velmi minimalistickou hudbu Arva Pärta. Rozhodně je na co se dívat, Watanabe má totiž kromě technických předpokladů i obrovské kouzlo osobnosti. Po jejím úvodním sóle následoval zhruba stejně dlouhý duet s tanečníkem Tomášem Červinkou. Jejich partneřina nevyjadřovala vztah mezi mužem a ženou, šlo spíš o navození pocitu, emoce, atmosféry. V průběhu choreografie spolu prováděli netradiční kroky, zvedačky, balancovali v prostoru, jako by pluli vesmírem, hroutili se do sebe, aby se hned vzápětí dostávali do opětovného napětí v jednotlivých pózách. Hádej, kolik je hvězd je velmi působivá choreografie, která dobře zapadala na komorní scénu divadla Ponec.

S malými rozměry jeviště to bylo o poznání problematičtější u druhé choreografie v pořadí, a to u díla Toma Rychetského a Viktora Konvalinky pod názvem Umíněnost ztracených. Dílo s nadsázkou popisovalo běžné mezilidské vztahy, každodenní život mužů a žen jako hrdinů naší doby.  Při tanci interpreti využívali několik velkých matrací, na nějaké větší scéně by spousta efektů jistě lépe vynikla. Celkově však choreografie pro devět tanečníků diváky v příjemném slova smyslu překvapila. Je vidět, že oba choreografové mají rádi humor a nebojí se do něj pouštět, ač je to disciplína velmi těžká. Není totiž ani trochu jednoduché vytvořit komické taneční číslo, které by na scéně vyznělo dobře. Tvůrčímu tandemu Rychetský-Konvalinka se to však daří, hravá choreografie vyvolala u diváků leckdy i hlasitý smích. A ačkoliv je Umíněnost ztracených odlehčená choreografie, jejímž účelem je především pobavit, je výborná i pohybově a co se šíře výrazových prostředků týče. Použité pohyby nepostrádají technickou a uměleckou kvalitu.

Posledním dílem večera byla choreografie Side Effects od Emira Faddy na hudbu Muse. Celá se odehrávala v abstraktní rovině. Na začátku tančili v krásném souznění Sylva Nečasová s Tomem Rychetským. Oba dva byli efektně zabaleni do obrovské vlající igelitové plachty, přičemž na sebe zcela strhávali pozornost publika. Posléze se k nim přidalo dalších sedm tanečníků, pohyby všech velmi dobře fungovaly pro oko diváka. Velkou část díla byla na zadní plátno promítána zdařilá videoprojekce, ve které vystupovali tanečníci DekkaDancers. Škoda, že samotná choreografie byla dost krátká a nedala jednotlivým interpretům příležitost více se předvést. Nicméně i tak to byla moc hezká tečka za povedeným večerem.

Na DekkaDancers se můžete těšit hned 9., 10. a 11. května 2011 ve 20 hodin na Nové scéně Národního divadla. Ve třech večerech zde bude uveden timINg, společný projekt Orchestru BERG, DekkaDancers a baletu ND.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Na cenách Vinyla uspěli Black Tar Jesus, projekt Rivermoans a Miloš Hroch

Deskou roku se na cenách Vinyla stalo album Aftermath projektu Black Tar Jesus, za kterým stojí Tomáš Kopáček. Nahrávka propojuje kytarový minimalismus a temné syntezátorové plochy. Objevem roku porota zvolila projekt Rivermoans multimediální umělkyně Marie Tučkové. Laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého na něm pracuje s vícehlasým zpěvem a inspirací duchovní hudbou. Počinem roku se stala kniha Šeptej nahlas publicisty Miloše Hrocha, mapující historii českého shoegazu (hudba je postavena na kytarové vazbě) v širším společensko-kulturním kontextu. Ceny v pátek obdrželi v pražském kulturním prostoru Archa+.
před 3 hhodinami

Asistovaná sebevražda zdravého člověka? V Ostravě o tom rozhoduje Bůh a diváci

Richarda Gärtnera, kterému táhne na osmdesát, přestal těšit život, a žádá proto o možnost zemřít. Etickou komisi, která o výsledku rozhodne, tvoří částečně publikum Národního divadla moravskoslezského. Ostravská scéna uvádí totiž v české premiéře hru Bůh od německého právníka Ferdinanda von Schiracha. Zatímco diváci napříč zeměmi právo hlavního hrdiny na asistovaný odchod ze světa jednoznačně podporují, církev, lékaři či odborníci na etiku už tak jednotný názor nemají.
před 11 hhodinami

Na novém albu je hodně smrti i píseň o klimakteriu, říká Ester Pes Kočičková

Zpívající herečka, tak sebe samu označuje Ester Pes Kočičková. Momentálně se věnuje první disciplíně. Ve studiu Sono dokončuje zatím bezejmenné album šansonů. Hudbu složil klavírista a dlouholetý spolupracovník Luboš Nohavica, texty napsala sama.
12. 3. 2026

VideoFilmové premiéry: Pravda a zrada, Made in EU či další Přání k narozeninám

Čtvrteční premiéry přinesly do tuzemských kin snímek Made in EU. Sociální drama bulharského režiséra Stefana Komandareva nabízí s kritickým odstupem pohled na kapitalismus, moderní otroctví a korupci v Bulharsku. Do dob druhé světové války se zase vrací americko-litevský snímek Pravda a zrada založený na skutečném osudu německého mladíka, který se musí rozhodnout, co to znamená být dobrým Němcem. Českou tvorbu zastupuje komediální Přání k narozeninám: Křtiny. Jde o volné pokračování příběhu z roku 2022 od režisérky Marty Ferencové, v hlavních rolích se i tentokrát objevují Eva Holubová, Jaroslav Dušek nebo Simona Babčáková.
12. 3. 2026

Útok na Írán je „cool“, chce Bílý dům ukázat pomocí SpongeBoba či Call of Duty

Prezident USA Donald Trump rád komentuje dění pomocí memů. V nejnovější kampani se takhle Bílý dům pokouší americké veřejnosti „prodat“ útoky, které vedou Spojené státy spolu s Izraelem vůči Íránu. Záběry na skutečné zbraně a exploze ovšem administrativa USA „smontovala“ dohromady se scénami z Irona Mana, SpongeBoba či videohry Call of Duty. Kritici postupu namítají, že válka přece není akční střílečka.
12. 3. 2026

Grand designérem roku 2025 je Krejčiřík, do Síně slávy vstoupila Eisler

Hlavním vítězem Ceny Czech Grand Design 2025 se stal Jiří Krejčiřík za kolekce svítidel a hudební nábytek. Do Síně slávy vstoupila designérka, architektka a pedagožka Eva Eisler. Celkem jedenáct ocenění, o nichž rozhodli porotci Akademie designu ČR, převzali designéři v pražském Stavovském divadle. V letošním dvacátém ročníku měly ceny podobu pečetních prstenů, které navrhl loňský hlavní vítěz, módní návrhář Jan Černý.
11. 3. 2026

Zajímá nás boj za pravdu, environmentální téma i Gen Z, říká ředitel Jednoho světa

Začíná filmový festival o lidských právech Jeden svět. Po pražské premiéře se přesune do šesti desítek dalších měst po celém Česku. Hlavní soutěžní sekce festivalu letos podle pořadatelů propojují naléhavá svědectví z krizových oblastí s osobními sondami do lidského nitra.
11. 3. 2026

VideoRozčiluje mě způsob, jak se o homosexualitě mluví, říká spisovatel Maňák

Spisovatel a literární vědec Vratislav Maňák vydal knihu S Wittgensteinem v gay sauně. V sociologických reportážích sleduje místa ve střední Evropě spojená s gay kulturou. Zmiňuje brněnskou operu či vídeňské sauny, ale i píseň Lucie Bílé Láska je láska. „Dlouhodobě mě rozčiluje, jakým způsobem se o homosexualitě mluví. Nejde o to, že by nebyla veřejné téma, s ohledem na kulturní války je queer identita diskutovaná dost, ale způsob, jakým je diskutovaná, mi přijde hodně reduktivní, protože gaye buď démonizujeme, bagatelizujeme nebo litujeme. Já jsem chtěl ukázat gay identitu a gay kulturu v širší plastičnosti,“ vysvětluje.
10. 3. 2026
Načítání...