Železárny v ostravských Dolních Vítkovicích vydávají navzdory své obvyklé opuštěnosti skřípavé a dunivé zvuky. Od čtvrtka je však v tomto areálu už počtvrté v historii přebíjí hudba. Začal totiž jeden z českých zlatých festivalových hřebů: Colours of Ostrava. První rozjezdový den nešetřil a rovnou z rukávu vysypal trumfy jako Björk, Bokka, Zrní s Janáčkovou filharmonií, Roni Size nebo Caribou.
Podle headlinerů by se dalo říct, že v Ostravě není čas ztrácet čas a už první den startuje ve velkém stylu. Předtím se však muselo oněch 33 tisíc fanoušků na místo dostat. Jenže kdo cestoval autem, mohl si cestu do Moravskoslezského kraje kvůli kolonám natáhnout klidně na šest hodin. Byla tedy škoda, že největší tahoun festivalu - Björk - zahájila produkci za světla už v osm hodin, a pod pódiem se tak sešlo rozhodně méně lidí, než by si tahle excentrická zpěvačka zasloužila.
Otázka, zdali je Björk větší šílenec, nebo umělkyně, se po jejím setu poměrně snadno rozčísla: z obou přihrádek bere stejnou měrou a báječně to klape. Její hudba obkračuje mainstream, přesto přitahuje davy lidí, kterým hodinu a půl nevadí koukat na její zahalený obličej v housenkové masce ani na vcelku nechutné makro záběry hmyzu na plátně. Držitelka desítky hudebních cen však ztvárnila pojetí lásky s kombinací „hnusu“ a zla na výbornou. Ke slovu se dostaly i smyčce a tradiční experimenty, takže její příznivci odcházeli nasyceni oním zvláštním fantastičnem, s nímž Björk pracuje skvěle jako málokdo.
Ze stage přímo do obýváku s krbem
Přechod za tajemnou polskou elektronikou v podobě kapely Bokka sice přinesl jiný hudební styl, z bizarnosti ale nevybočil. Členové si indentitu pečlivě střežili za krystalickými maskami a bílými overaly. O jejich svéráznosti svědčila i komunikace s publikem, která probíhala čistě skrze počítač. Jejich elektropop prostoupený shoegaze zněl chvilkami jako soundtrack k apokalyptickému filmu. Slídivé melodie ostatně ani neměly za cíl rozpoutat taneční vřavu. Šlo jen o vnímání hudby jako takové.
Dráždivý klid po východních sousedech rozseklo tuzemské Zrní. Hned po několika skladbách bylo zřejmé, že spojení s Janáčkovou filharmonií bylo trefou do černého. Orchestr skladby nepřehlušoval, dodal jim jen vznešenost, která se k formaci v čele s Janem Ungerem tak hodí. Zpěvák se po scéně potácel s indiánským pírkem za uchem a čelenkou, a jeho pavoučí pohyby zvláštně korespondovaly s vizualizací, o níž se přímo z pódia postaral výtvarník Roman Týc. Les, Dva, Hýkal, ale i kousky z alba Následuj Kojota zněly jako začínající vyprávění dlouhého příběhu, kterým si toho dne rozhodně ukořistili prvenství.
Drum'n'bassoví Roni Size se pokusili nasadit laťku sobotním konkurentům Rudimental. Výkon zpěvačky však kazil její iritující parťák, který nedokázal vrátit časy devadesátých let, kdy se skupina radovala z Mercury Prize. Roztěkanost těchto Britů musel uklidnit kanadský producent a DJ Caribou. Intimitě jeho sofistikovaného dubstepu, house a techna uškodila pouze pozdní hodina. K půl druhé hodině noční by se spíš hodil rozjezd, kdežto Caribou evokoval vyklidněnou atmosféru gauče, krbu a knížky během zimního večera.
Po jeho setu se stanové město ponořilo do klidu, aby se připravilo na horkem spalující pátek, který přinese Kasabian, José Gonzáleze nebo The Cinematic Orchestra.
