Praha - Povolená, trpěná i zakázaná byla folková hudba v 70. a 80. letech v Československu. Kde byly hranice dovoleného a nedovoleného a co folk vlastně byl? Intelektuální protest, nebo masová zábava? Ptá se Přemysl Houda, autor knihy o folku jako společenském fenoménu v době normalizace.
„Vymezil jsem si folkaře nejen jako toho, kdo hraje na kytaru, ale jako člověka, který říká něco, co je proti srsti společnosti,“ upřesnil Houda, co on v knize pod „folkem“ rozumí. „Pronikl do společnosti, nebyl pro uzavřený kruh známých, stal se něčím, co přesahuje prostor zakázaného a oslovuje veřejnost. Dá se na něm ukázat, kde byl v 70. a 80. letech limit dovoleného a nedovoleného.“
K rozmachu tohoto žánru došlo v Československu zejména v době krátkého politického uvolnění v 60. letech, na počátku normalizace pak vznikla první výrazná skupina českých písničkářů - Šafrán. Pozvolna zanikla kolem roku 1978, kdy mimo jiné jeden z jejích členů Jaroslav Hutka byl nucen odejít ze země. „Poslední rok před emigrací byl docela jiný. Měl jsem vážný trestní stíhání, už to nebyly jen pohrůžky,“ vzpomínal Hutka na přiostřující se atmosféru.
O čtyři roky později jej následoval další folkař ze Šafránu Vlastimil Třešňák, jehož chtěla také Státní bezpečnost donutit akcí Asanace k odchodu za hranice, stejně jako další nepohodlné lidi, zejména signatáře Charty 77. Ne všichni ale museli pověsit kytaru na hřebík. Někteří písničkáři byli ve svých textem kritičtější než Hutka s Třešňákem, přesto mohli s většími či menšími obtížemi vystupovat dál. Nepodepsali totiž chartu.
„Našli jsme metodu, jak se v písničkách vyjádřit, a přitom se úplně před režimním dohledem neotevřít. Prostě jsme ukázali, že není třeba se hrbit, když najdeme přiměřenou metodu výrazu,“ uvedl k tehdejší situaci Vladimír Merta. Skryté významy v mnohoznačných textech zpívaných před tisícihlavým publikem byly pro státní moc větší hrozba než třeba komornější koncerty The Plastic People of the Universe, přesto si s nimi uměla poradit méně snadno.
„Folk byl z hlediska textu mnohem političtější než rock nebo Plastici, státní orgány ale nevěděly, co si s folkaři počít, protože to byli slušní chlápci, neměli tak dlouhé vlasy, tvářili se, že žijou v rámci společnosti, byl výrazně větší problém je vytěsnit. Na Plastiky vždycky šlo říct, že to jsou nějací výtržníci a narkomanská doupata, šlo je skandalizovat. Ale jak skandalizovat člověka typu Merty?“ podotkl Houda ke skrytému nebezpečí folku, jehož si stát byl dobře vědom.
Byl tedy folk spíš intelektuální protest, nebo masová zábava? Odpověď na otázku z titulu knihy je podle jejího autora dvojí.
„Z hlediska některých folkařů to byl bezesporu intelektuální protest. Nasazovali krk, a když by řekli na pódiu něco, co by se nelíbilo, tak už by si taky nemuseli zabrnkat veřejně. Ale nejsem si jistý, že to byl protest z hlediska těch lidí, kteří na ně chodili. Publikum folkařů byli většinou středoškoláci, vysokoškoláci, tzn. lidé, kteří jsou plně ponořeni do systému a nejsou v opozici, nebouří se. Do jaké míry člověk, který vystuduje vysokou školu, skládá zkoušky z marxismu-leninismu, protestuje? Když si navlíkne na jeden víkend v roce zelené tričko a jede poslouchat Mertu na Portu a pak se zase vrátí a udělá zkoušku, je to protest?“ odpovídá Houda na dotaz zase dotazem.
Zájem o folk ještě prudce vzrostl po listopadu 1989, ale jen krátce. Ve chvíli, kdy bylo možné mluvit o všem, ztratily davy o většinu svých bardů zájem. Folk je dnes možná ještě intelektuálním protestem, ale rozhodně už ne masovou zábavou.
