Monografie kurátora Petra Domanického Semlerova rezidence v Plzni je dalším přínosem k poznání díla světoznámého architekta Adolfa Loose. Knihu vydala Západočeská galerie v Plzni, jež Semlerovu rezidenci spravuje. Publikace s podtitulem Trojrozměrný příběh Adolfa Loose a Heinricha Kulky je vítanou příležitostí podívat se na Loosovu tvorbu a odkaz z většího odstupu a šířeji. Loosovy ideje totiž zůstávají dodnes platné a inspirativní, stále jsme konfrontováni s jeho mistrovstvím.
Domanického kniha se zaměřuje na jedinou stavbu z Loosovy plodné kariéry – rezidenci, již si u brněnského rodáka (1870–1933) objednal plzeňský podnikatel Oskar Semler. I tak je ale třeba se vrátit do minulosti a přiblížit uvažování Loose architekta.
Loos je především znám svým objevným pojetím prostoru a jeho architektonického vytváření, zdůrazněním jeho významu pro celou stavbu. Ostatně sám řekl: „Já nenavrhuji půdorysy, fasády a příčné řezy, já navrhuji prostor. V mé práci neexistuje přízemí, patro a sklep; vytvářím propojené místnosti, předpokoje a terasy. Každý prostor si žádá odlišnou výšku – jinou jídelna a jinou spižírna – a z toho důvodu jsou stropy pokaždé jinak.“
Tuto citaci lze ještě doplnit Loosovým výrokem z roku 1930: „U mne jde pouze o související kontinuální prostory, pokoje, předsíně, terasy atd. Patra se prolínají a prostory na sebe navazují. Spojit tyto prostory tak, aby výstup a sestup byl nejen nepozorovatelný, ale zároveň aby byl i účelný, v tom spočívá, jak vidím, pro ostatní velké tajemství, zatímco pro mne je to velká samozřejmost.“
Šetření prostorem, méně penězi
Jak v Plzni při uvedení Domanického knihy připomněl jeden z největších Loosových znalců, profesor dějin architektury a designu Christopher Long z Texaské univerzity, „vlastně se jedná o onen slavný Loosův Raumplan, tedy prostorový plán“. S tímto pojmem ale přišel architektův žák Heinrich Kulka, který v roce 1930 vydal jako první knihu o Loosovi.
„Kulka uvádí, že Loos na své typické řešení prostoru přišel ve vídeňské opeře, kdy seděl v lóži, díval se do hlediště a všiml si, že nízké stropy lóží by byly dosti nesnesitelné, nebýt výhledu do většího prostoru, a že propojení vyšších prostorů s nižšími je vynikajícím řešením pro celkové prostorové uspořádání. Zároveň si uvědomil, že to umožňuje dvě věci: zaprvé soukromí toho prostoru, který je dole, a zadruhé, lze ten prostor ‚předat‘ vyššímu prostoru, který se tak stává důležitějším,“ popsal Long.
Vše je trochu iluze, protože jak ve zmíněné knize o Loosovi píše jeho slavný žák Heinrich Kulka: „Loos si uvědomoval prostorovost architektury naléhavěji než většina jiných architektů. Vždy měl na zřeteli následující fakt: dojem, kterým působí výška a délka místnosti, je čistě relativní. Všechno je malé nebo velké pouze ve srovnání s něčím jiným.“
Profesor Long považuje za pikantní, že přestože je Raumplan právem spojován právě s Loosem, on sám o něm psal pouze jednou, a to ještě ve formě velice krátké poznámky pod čarou. „Psal, že Raumplan je v podstatě o šetření prostorem. To znamená – o prostorové ekonomii. Pravdou ovšem je, že Raumplan moc prostoru neušetří, a přirozeně nešetří investorovy peníze. Takže vytvořit například takovýto byt, to rozhodně nebylo nic levného,“ doplnil Loos.
Co se děje, když se zvedneme a chodíme
Přesto získával Loos zakázky, některé z nich najdeme i u nás – z těch významných je to především Müllerova vila v Praze-Střešovicích, dále smíchovská Winternitzova vila a posléze i Semlerova rezidence v Plzni. Všechny tři přitom pocházejí z pozdní fáze Loosovy tvorby.
Bylo to období, o němž Christopher Long ve své loosovské monografii Poslední domy soudí, že Loos v posledních letech svého života, v oněch třech a půl letech mezi dokončením Müllerovy vily a srpnem 1933, kdy zemřel, zřejmě Raumplan přehodnotil. „Oproti svým předchozím dispozičním řešením začal navrhovat prostor, který byl v mnoha směrech otevřenější a svobodnější, čímž se jeho práce posunula do nové a zajímavé polohy,“ míní Long.
Jistě tím měl na mysli i Kulkova slova o tom, že „prostor je o dojmech, a je důležité, jak jej vidíme, a do jisté míry i to, jak ho cítíme“. Podle Kulky je prostor mentálním konstruktem, a jak člověk přechází z jednoho prostoru do druhého, měl by zakoušet různé prostorové zážitky. Kulka se později nezabýval tím, jak prostor vnímáme, ale jak se jím pohybujeme.
„Co se děje, když se zvedneme a chodíme,“ shrnul Long. Už koncem devatenáctého století německý historik August Schmarsow tvrdil, že architektura není primárně o budově, stěnách, podlahách, ale o prostoru samotném.
Loos na tato východiska navázal i v Plzni, kde přitom nebyl žádným nováčkem. „Loosova tvorba s Plzní souvisela už od doby před rokem 1910 a znovu tady architekt tvořil po roce 1927. Do počátku třicátých let zde navrhl a uskutečnil celý soubor interiérů,“ píše ve své knize Petr Domanický.
Kulka, nebo Loos?
Zajímavé rozhodně je, že plzeňská Semlerova rezidence přitom byla až donedávna přisuzována spíše Loosovu žákovi, již zmiňovanému Heinrichu Kulkovi. Historik architektury Rostislav Švácha zmiňuje, že o existenci velkorysého interiéru, který vypadá jako od Loose, věděli historici architektury již od šedesátých let, někteří ale o Loosově autorství pochybovali. „Semlerova rezidence totiž byla projektována v době, kdy byl již Loos nemocný a neměl dost sil na nějaké velké architektonické dílo,“ uvádí jeden z důvodů Švácha.
Současní znalci, v čele s Longem, se ale přiklání k tomu, že architektem byl Loos.
Stejného názoru je i Švácha. „Jsou zde některé věci, které jsou udělané jinak než v ostatních Loosových interiérech. Například zde není zřetelná, není na první pohled vidět ta Loosova kaskádovitost prostoru, jako ji můžeme sledovat například v Müllerově vile v Praze, kterou také projektoval. Ona zde ta kaskádovitost sice je, ale skrytá. A podle mého mínění právě tohle je důkaz, že Semlerova rezidence je od Loose, protože velký architekt se prostě neopakuje, ale snaží se ten či onen problém uchopit vždy jinak,“ uvedl.
Vlastní dokončování rezidence již bylo spíše na Kulkovi, Loos na tom v posledních letech života nebyl zdravotně příliš dobře, a tak nevěnoval takovou pozornost každičkému detailu, protože prostě nemohl. Nicméně všichni, kteří s Loosem spolupracovali, tedy v tomto případě Kulka, byli s jeho stylem a uvažováním tak spjati a se vším byli tak důvěrně obeznámeni, a to do nejmenšího detailu, že mohli jeho představy dokončit – a na tom se shodují jak Christopher Long, tak profesor Švácha.
Poslední – a jiná
Jak již bylo řečeno, zásadní bylo pro Loose řešení prostoru, zároveň u svých posledních staveb – a Semlerova rezidence k nim patří – promýšlel, jak v něm existujeme a fungujeme. Podle Longa se nás snažil vytrhnout z určité otupělosti, která je tak často součástí našeho způsobu pobývání ve vlastních domovech.
„Doma se neustále přesouváme z místa na místo,“ píše Long, „stoupáme do vyšších pater, odpočíváme nebo pracujeme. Ale až příliš často přitom vůbec nic nevidíme – a ani nic necítíme. Vždy, když Loos řešil, jak pojmout prostor, pokaždé k zadání přistupoval nově, znovu vše promýšlel.“ Semlerova rezidence byla v této cestě, v tomto hledání ideálního řešení prostoru poslední z jeho realizací.
Přestavbu velkého domu na plzeňské Klatovské třídě 110 si u Loose objednali manželé Oskar a Jana Semlerovi poté, co vzhledem ke statické, ale i finanční náročnosti ustoupili od původního plánu dvoupodlažní nástavby na jiném domě na téže třídě.
Loos přestavbu pojal velkoryse, opět pracoval se svým Raumplanem, zároveň dbal na estetickou úroveň, takže jak píše Domanický, „vedle unikátního loosovského prostorového řešení tvořilo nedílnou součást pojetí rozsáhlého bytu uplatnění vestavěného mobiliáře, podlah a obkladů stěn z různých vzácných dřev, a také četné další uměleckořemeslné detaily z kovu, keramiky, skla a podobně.“
Semlerovým se v domě jistě dobře bydlelo – i když ne všichni nadšení sdíleli. Třeba baronka a mecenáška Sidonie Nádherná si neodpustila poznámku týkající se prostorového konceptu Müllerovy vily, kterou by šlo vztáhnout i na Semlerovu rezidenci: „Nebylo na něm nic jiného než schody mezi každou místností, chodilo se stále jen nahoru a dolů.“
Semlerovi utekli před nacisty
Přestavba plzeňské rezidence, jistě náročná, začala v červenci 1933, hotovo bylo v dubnu 1934, a záležitost to nebyla levná, byly to tehdy miliony, Domanický uvádí, že by se za tento rozpočet dala tehdy postavit novostavba velké veřejné budovy.
Bydlení si ovšem Semlerovi dlouho neužili, v roce 1939 museli, jako Židé, uprchnout před nacisty a skončili v Austrálii. Po únoru 1948 se stal majitelem rezidence stát, sloužila pak různým účelům, například jako kanceláře, malé byty, učebny. Když se po různých porevolučních převodech stala v roce 2012 majetkem Plzeňského kraje, který je zřizovatelem Západočeské galerie, její stav byl značně tristní. Ostatně, fotografie v Domanického knize jsou dostatečně výmluvné.
Naštěstí bylo rozhodnuto rezidenci kompletně restaurovat, což rozhodně nebyl jak snadný, tak levný úkol, práce vyšly na osmdesát milionů. Jak popisuje profesor Long, v katastrofálním stavu byla fasáda, zároveň bylo třeba odkrýt nejhlubší vrstvy budovy, aby se zjistilo, co se zachovalo z původní stavby, a pokud něco chybělo, tak najít pokud možno co nejadekvátnější náhradu. Restaurátoři dokonce sháněli originální šrouby či panty.
Vše je podrobně a s mnoha fotografiemi zdokumentováno v Domanického knize, autor se vedle historie rodiny Semlerů probírá také industrializací Plzně a jejím rozvojem, průmyslovým i architektonickým. Kniha Semlerova rezidence v Plzni tak není pouhým dobovým i současným portrétem jedné pozoruhodné stavby, ale zároveň pohledem do širší historie.
Samotná Semlerova rezidence, jejíž rekonstrukce skončila v roce 2022, je nyní přístupná veřejnosti.
