Žena na poli, oráč s volem, pasák hus… Ferdinand Bučina jako fotograf nevystavoval, jeho galerií byly obálky dobových časopisů. Archiv téměř zapomenutého autora je dnes cenným svědectvím o životním stylu od 30. do 50. let minulého století. Stěžejní dílo vytvořil za druhé světové války v Javorníku pod Bílými Karpaty. Jeho cyklus nyní připomíná Ateliér Josefa Sudka v Praze.
Na svých snímcích zachytil Bučina dobu starší než samotná fotografie, zajímaly ho totiž zanikající komunity. V horňáckém Javorníku roku 1942 stihl zaznamenat nástroje, oděvy i zvyky, které v zapadlé vsi přetrvaly z baroka a středověku. „Čerpal od něj doyen české archeologie Zdeněk Smetánka. Zmiňuje se například o hrábích jen se třemi tyčkami nebo o kolovém vozíku poháněném ne zvířaty, ale hospodářem a hospodářkou,“ upřesnil kurátor Jan Freiberg.
Bučinu přitahoval život - lidí, zvířat i rostlin. Archiv čítající osm tisíc negativů spravuje jeho vnuk Tomáš Rasl, rovněž fotograf. „Jeho fotografie nejsou úplně patetickým pohledem pražského fotografa na venkov, i když jsou samozřejmě lyrizované tím hezkým, co v něm viděl,“ říká o tvorbě svého dědy.
Po Javorníku Praha
Profesní uplatnění našel Ferdinand Bučina především jako propagační fotogaf a kameraman v oblasti cestovního ruchu. Jeho snímky se od 30. do 50. let objevovaly ve všech hlavních časopisech. Za války sloužily jako iluze idylického života, za socialismu jako páka kolektivizace. Často je redaktoři upravovali: Za ženou pracující v obilí se tak fotomontáží například objevil kombajn.
V roce 1941 vydal Bučina knihu Lidé z Javorníka, zamýšlené, zevrubnější pokračování Vzpomínky na Javorník už ale nevyšlo. Tomáš Rasl by chtěl tento dluh splatit a poté připravit také monografii z celoživotní tvorby svého dědy. Včetně momentek z Prahy, kde měl zcestovalý fotograf a kameraman svůj domov.
V Ateliéru Josefa Sudka bude jeho tvorba k vidění do 20. listopadu.
