Vymyslel pružný močový katétr či bifokální brýle, připisoval se mu vynález bleskosvodu. Státník a vynálezce Benjamin Franklin obohatil svět ale i o hudební nástroj, na jehož existenci se už téměř zapomnělo – skleněnou harmoniku. Skládali pro ni Mozart či Beethoven, přesto dnes zůstává spíš kuriozitou hudebních dějin. Podíl na úpadku někdejší popularity tohoto nástroje měla tvrzení, že hráčům způsobuje šílenství. Za vinu se negativním vlivům skleněné harmoniky dávala mimo jiné smrt jedné z předních virtuosek, které na ni hrály.
Skleněná harmonika působí jako vylepšená verze hry na skleničky naplněné vodou. Má podobu psacího stolu, v němž je uložena železná hřídel s různě velikými skleněnými miskami. Hudebník sedí a šlapadlem jako na šicím stroji roztáčí hřídel. Mokrými prsty pak na hranách otáčejících se misek vyluzuje tóny podobně, jako se děje právě při hře na skleničky.
„Je to dost tvrdé, není to jako struna na houslích. Musíte hodně přitlačit, abyste vytvořili zvuk. Předtím, než začnu hrát, je velmi důležité umýt si ruce a ‚odřít‘ je drobnými kamínky. Protože každý má na kůži přirozený maz, musí se umýt, jinak by to dobře nefungovalo,“ popisuje rakouská hudebnice Christa Schönfeldingerová, která patří k nepočetným současným hráčkám na skleněnou harmoniku.
V doprovodu Filharmonie Brno na ni tento týden odehrála tři skladby na festivalu Moravský podzim. „Byla to výzva, protože ten nástroj zní celkem jemně. Musíme být potichu a naslouchat. Vydává totiž tichý a éterický zvuk, musíme najít shodu, abych se na něj dobře napojili,“ dodal dirigent Jonathan Cohen.
Pozor na hypnózu a noční melancholii
Hrou na různé skleněné nástroje se lidé bavili už ve starověké Číně a Persii. Vynálezce skleněné harmoniky Benjamina Franklina ostatně inspiroval zvuk vyluzovaný navlhčenými prsty po kraji sklenic, tato produkce ho okouzlila při diplomatickém pobytu v Londýně. Sestrojením nového hudebního nástroje ale nechtěl jen vylepšit hru na skleničky, chtěl hrát akordy a živé melodie.
V roce 1761 tak vznikla „armonika“ – s názvem odvozeným od italského výrazu pro harmonii, později nazývaná skleněná harmonika. Franklin ji vozil s sebou a hrál na ni oblíbené skotské písně i autorské skladby.
Harmonice se přezdívalo andělské varhany, všem ale netypický, podmanivý zvuk nelahodil. Vedl ke konspiracím, jež intenzivní vibrace harmoniky označovaly za zdraví, dokonce životu nebezpečné. Mělo se za to, že olovo z křišťálových misek se vstřebává do prstů a způsobuje tak nemoci. Někteří hráči si stěžovali na svalové křeče, nervozitu a závratě. Německý dramatik a muzikolog Friedrich Rochlitz například doporučoval vyvarovat se hraní pozdě v noci, protože „duch je skrze noční ticho a příšeří náchylnější k melancholii víc než kdy jindy“.
Zvěsti o škodlivosti jen podpořila nečekaná smrt devatenáctileté dcery lipského mědirytce, o níž se vědělo, že na tento nástroj ráda hraje. V několika městech byla dokonce harmonika zakázána poté, co v Německu při jednom z vystoupení zemřelo dítě. Éterickým tónům se rovněž přisuzovaly magické schopnosti, třeba vyvolání mrtvých.
„V dobovém tisku se dokonce psalo, že dokáže hypnotizovat nebo že její dlouhodobý poslech může způsobit šílenství. Nejspíše se ale jednalo o reklamní triky výrobců,“ uvedla ředitelka brněnských filharmoniků Marie Kučerová. Pravděpodobně chtěli získat více peněz na vývoj složitější, klávesové skleněné harmoniky. Ta se ale neujala.
Benjamin Franklin kontroverzní tvrzení ignoroval a na nástroj hrál až do konce svého života v roce 1790 (dožil se 84 let a příčinou smrti nebylo nic ze zmíněných příznaků). V té době bylo podle údajů Franklinova institutu sestaveno více než pět tisíc skleněných harmonik. Franklin si tento vynález, stejně jako jiné, odmítl nechat patentovat. „Protože se těšíme z výhod díky vynálezům jiných, měli bychom být rádi za příležitost posloužit ostatním nějakým svým vynálezem,“ prohlašoval.
Nicméně fámy fungovaly a „armonika“ se nikdy nevrátila na úroveň popularity doby prvního uvedení na trh. Zájem trval přibližně do třicátých let devatenáctého století, poté nezvyklý nástroj postupně upadl v zapomnění.
Osud nevidomé virtuosky
Před více než dvěma stoletími přitom pro ni skládali takoví autoři jako Wolfgang Amadeus Mozart či Ludwig van Beethoven. Oblibě nahrávalo, že zvuk „andělských varhan“ se zdál vhodný pro dobu sentimentalismu a nástupu romantismu, píše německá muzikoložka Melanie Unseldová.
Do tohoto obrazu dobře zapadal osud jedné z tehdejších nejvýraznějších hráček na skleněnou harmoniku Marianne Kirchgessnerové. „Její nebeská hra potěšila každé ucho zvyklé na čistou harmonii, a to nad všechna naše očekávání (…) vynikající skladby, v nichž se nechává slyšet, hraje s plným uchopením a naprostou harmonií, její nuance, růst a zánik tónů, (…) jsou nenapodobitelné,“ rozplýval se vídeňský recenzent v roce 1791.
K oněm „vynikajícím skladbám“ patřily i ty od Mozarta. Rakouský komponista napsal dvě partitury přímo pro Marianne Kirchgessnerovou poté, co na něj zapůsobila svou hrou. Dívka vzbuzovala pozornost nejen svým talentem, ale i životním příběhem – od čtyř let, kdy prodělala neštovice, byla nevidomá.
Od dětství měla ve svém okolí ale dostatek podporovatelů svého nadání, včetně kněze Josepha Antona Siegmunda von Beroldingena, který speciálně pro Marianne zakoupil skleněnou harmoniku. Skladby si nechávala přehrát na klavír a poté je hrála zpaměti, podle sluchu. Její nástroj byl vybaven automatickým zvlhčovacím zařízením, takže si při hře nemusela zvlášť namáčet prsty do vody.
Nevidomá virtuoska trávila život koncertním turné od Vídně po Petrohrad, stavila se i v Praze. V Karlových Varech se potkala s německým básníkem Goethem během jednoho z mnoha jeho pobytů v tomto lázeňském městě. O hudbě v podání Marianne Kirchgessnerové tvrdil, že přes ni slyší proudit „životní sílu světa“.
Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století se virtuoska usadila na venkovském statku poblíž Lipska, podle muzikologa Jörga Holzmanna mimo jiné nejspíš i proto, že město vyhlášené trhy slibovalo poměrně snadný přístup k českému sklu potřebnému pro opravu harmoniky. Z koncertního turné do Švýcarska v roce 1808 už se ale nevrátila, podlehla pravděpodobně zápalu plic, bylo jí necelých čtyřicet let.
Předčasná smrt obdivované umělkyně opět vykřesala spekulace o škodlivosti skleněné harmoniky. Spekulovalo se, že skutečnou příčinou odchodu Marianne Kirchgessnerové bylo přílišné nervové podráždění způsobené hrou.
Kdo nestihl skleněnou harmoniku slyšet na festivalu Moravský podzim, může si ji prohlédnout v expozici Českého muzea hudby v Praze.
