Už více než století sedí v Kodani, u břehu omývaného Baltským mořem, Malá mořská víla a zasněně hledí zhruba na milion zvědavců, kteří si ji ročně přijedou prohlédnout. A někteří nejen to. Vandalské a recesistické útoky na sochu připomínající příběh dánského pohádkáře Hanse Christiana Andersena jsou téměř „národním sportem“. Už dvakrát vandalové víle dokonce uřízli hlavu – poprvé se tak stalo 23. dubna 1964. Případ vyšetřovali kriminalisté.
Na archivních fotografiích z jara 1964 je vidět muž v gumácích, jak prohledává vodu v okolí sochy Malé mořské víly ve snaze najít její hlavu. Zatímco torzo po dekapitaci za ním – zdá se – čeká poněkud odevzdaně na výsledek.
O více než tři desetiletí později se dánský umělec Jorgen Nash doznal, že to on sochu připravil o hlavu pilkou na železo. Vedl ho k tomu prý nával vzteku, když ho jeho životní láska poslala k vodě. Policie Nashovo doznání nebrala vážně, vyhodnotila ho jako lacinou snahu o získání popularity.
Našli se totiž i další lidé, kteří byli ochotni s vidinou rychlé slávy vzít „vinu“ na sebe. Policisté prověřili tehdy na dvě stě „přiznání“ potenciálních „vrahů“ žádajících zatčení. Buď jak buď, originál hlavy se nikdy nenašel, stejně jako ten, kdo ho odnesl.
Hlava je tanečnice, tělo sochařovy ženy
Sochu mořské víly vytvořil sochař Edvard Eriksen na objednávku majitele pivovaru Carla Jacobsena. Obličej si umělec „vypůjčil“ od baleríny Ellen Priceové, jejímž tanečním uměním v roli víly byl pivovarník okouzlen, tělo vymodeloval údajně podle své ženy. Tanečnice prý nechtěla být pro budoucnost zvěčněná s odhalenými ňadry.
Od roku 1913 tak na kameni u vjezdu do kodaňského přístavu bronzová Malá mořská víla znovu a znovu prožívá svůj smutný osud, který jí v jednom z nejslavnějších pohádkových příběhů v roce 1837 určil Hans Christian Andersen. Touží stát se člověkem kvůli lásce k princi, jenže neopětovaný cit je nakonec příčinou její záhuby.
Podle některých ovšem zřejmě pohádková hrdinka netrpěla dost. Bronzová socha se totiž opakovaně stává terčem vtipálků i vandalů. O hlavu přišla dokonce dvakrát. Při dalším – nedokonaném – pokusu v roce 1990 utržila zhruba dvacet centimetrů dlouhou ránu na krku, když se někdo snažil oddělit hlavu od bronzového těla a nejspíš byl vyrušen.
Podruhé bez hlavy
O osm let později už se neznámým vandalům zadařilo, aby Malá mořská víla zůstala o hlavu kratší. V obou případech dekapitace byli dokonce povolání detektivové z oddělení vražd – ovšem statistiku úspěšnosti toto vyšetřování kodaňské policii nezvýšilo, protože pachatele se ani v roce 1964, ani 1998 vypátrat nepodařilo.
O viníkovi druhého činu policii nijak nepřesvědčilo prohlášení Radikální feministické frakce. V textu zaslaném faxem stálo, že akce „symbolizovala misogynní a sexuální fixací se vyznačující mužské sny“, které vyvolávala bronzová nahota sochy. V úvahu víc přicházely dvě osoby na kolečkových bruslích spatřené v okolí, jenže ty se nepodařilo identifikovat.
Odměna ve výši čtyř tisíc dolarů vypsaná místní televizní stanicí zůstala nevyplacena. Jenže pak na práh stejné televize odložil kdosi uříznutou vílí hlavu. Maskovanou postavu exkluzivně natočil kameraman Michael Forsmark Poulsen. A, jaká náhoda, to právě on dostal anonymní tip, že socha mořské víly je podruhé bez hlavy. Stihl tak pořídit filmové záběry vandalského činu dříve než jiní a než dorazili strážci pořádku.
„Vypadá to podezřele, ale já jsem to nezařídil,“ tvrdil. Nad zvláštní shodou okolností se podivoval deník The New York Times i policisté, kteří Poulsena ale nakonec po dvou týdnech vyšetřovací vazby bez obvinění propustili. Nedávno nicméně své zapojení do poškození sochy kameraman připustil v knize a následně i televizním dokumentu.
Pokus o odstřelení i amputaci
Mezi dvěma dokonanými stětími ještě Malá mořská víla přišla o ruku. V květnu 1984 pravou paži bronzové nebožačce amputovali dva podnapilí studenti. Po vystřízlivění ale už jim nápad nepřišel tak vtipný, a sami uříznutou končetinu vrátili na policii.
V roce 2003 neznámí vandalové sochu shodili do moře – aby se jim podařilo s 1,25 metru vysokou a 175 kilogramů vážící vílou pohnout, museli si pomoct výbušninou. Proslýchalo se, že šlo o dílo protestujících proti dánské podpoře války v Iráku. Ale oficiálně se žádné motivy, natož ty, podle nichž by se dal vystopovat viník, nepotvrdily.
Víla s ruskou vlajkou či oblečená v burce
Zanedbatelné oproti některým zmíněným poškozením se pak zdají případy, kdy symbol Kodaně využívají někteří jako nástěnku pro své názory – na kamenném podstavci se tak objevila třeba výzva „osvoboďte Hongkong“ v roce 2020 v souvislosti s protesty v této metropoli proti politice řízené z Pekingu, loni na výročí ruské agrese vůči Ukrajině vílu zase někdo přizdobil ruskou vlajkou.
Jednoho květnového rána roku 2007 kolemjdoucí našli vílu oblečenou jako muslimku. Zahalení sochy bylo považováno za reakci na debaty, v nichž podporovatelé protipřistěhovaleckých nálad požadovali zákaz nošení tradičních šátků pro všechny muslimské ženy v Dánsku.
Už o tři roky dříve si Malá mořská víla vyzkoušela burku. Zavěšená cedule s nápisem „Turecko v EU?“ vysvětlovala, že jde o komentář k otázce, která se projednávala tou dobou na summitu Evropské unie. A polití červenou barvou v roce 2017 symbolizovalo krev velryb lovených na Faerských ostrovech.
Mezinárodní den žen roku 2006 oslavila Malá mořská víla nedobrovolně s připevněným vibrátorem. Jindy ji Dánové rozpustile nasadili vánoční čepičku nebo oblékli fotbalový dres. Zatím kodaňská radnice všechny újmy opravila, a přístup k soše ztížila, aby víla „nemohla být neustále ohmatávaná nebo vystavována jiným podivným věcem“.
Zbyla jen kostra
V dubnu roku 2010 našli Kodaňští místo sochy jen kostru. Náhradnici napůl z kostry člověka a kostí mečouna – v pozici kopírující sedící vílu – sem umístili pracovníci Muzea přírodních věd. Ve zprávě rozeslané médiím tvrdili, že se jedná o doklad druhu Hydronymphus pesci, který vymřel v 17. století. Jde prý o jediný zachovalý exemplář, druhý se nachází v petrohradské Ermitáži, chybí mu ale ocas.
Muzeum při aprílovém žertíku využilo situace, kdy kámen u kodaňského mola zůstal neobsazený poté, co Dánsko sochu demontovalo a odvezlo na světovou výstavu Expo v Šanghaji. Bylo to vůbec poprvé téměř po století, kdy Malá mořská víla opustila svůj „domov“.
Rozhodnutí kodaňské radnice, jejímž je socha majetkem, o vyslání sochy na Expo vyvolalo polemiku, kritici žádali, aby v Šanghaji byla vystavena jen kopie. Ovšem podle některých tvrzení, třeba německého týdeníku Spiegel, je kopií už stávající socha, zatímco originál schovávají na neveřejném místě potomci sochaře Eriksena.
Přesná trasa převozu se držela v tajnosti a podléhala bezpečnostním opatřením. Po dobu osmiměsíčního „výletu“ sochu nahradila videoinstalace čínského umělce Aj Wej-weje, díky níž mohli obyvatelé a návštěvníci Kodaně sledovat v přímém přenosu, jak se Malé mořské víle vede v jezírku dánského pavilonu v Šanghaji.
