Přes Petřín by vedla silnice a na Letné by stála budova parlamentu. I tak by mohlo vypadat hlavní město, pokud by se realizoval některý z mnoha architektonických nápadů, k jejichž uskutečnění ale nikdy nedošlo. Úplně ovšem nezapadly, nyní je v knize Praha nepostavená připomíná historička architektury Klára Brůhová. Zaměřila se především na projekty z konce 19. století a první republiky.
Podobu Prahy v 19. století výrazně ovlivnily povodně. Městem se jich s ničivými následky prohnalo několik a to byl také důvod, proč se přistoupilo k regulaci Vltavy. Postavily se vysoké nábřežní zdi a koryto řeky se zúžilo o několik desítek metrů. Díky těmto úpravám vznikly na nábřeží plochy pro novou výstavbu.
Například u Palackého náměstí stojí dnes dvě ministerské budovy – zdravotnictví a práce a sociálních věcí. Ve dvacátých letech 20. století je navrhl architekt Bohumil Hypšman. Jeho předchůdci ovšem měli trochu jiné představy, jak v knize dokládá projekt Richarda Nováka z roku 1907.
„Představoval si, že Palackého náměstí by zůstalo v podobě, jak ho známe nyní, ale v prostoru Zídkových sadů by vyrostla velká budova knihovny v secesním stylu,“ upřesnila Klára Brůhová.
Historie rozhodla veskrze dobře
O dalších výrazných změnách se začalo uvažovat po vzniku Československa. Zatímco prezident Masaryk si za svoje sídlo zvolil Pražský hrad, parlament se měl přestěhovat do nového komplexu budov na Letenskou pláň. Samotní politici se pak ale proti návrhu postavili. Nelíbilo se jim, že je Letná tak daleko od centra. Poslanecká sněmovna Národního shromáždění se tak po celé období první republiky scházela nakonec v Rudolfinu.
Autorem tohoto návrhu na podobu Letné byl Antonín Engel, který ještě před parlamentem zvažoval postavit na pláni budovu opery. Letná zajímala i Antonína Balšánka. „Říkal tomu město technické, plánoval sem umístit technickou univerzitu a další přidružené budovy,“ prozradila další možnosti Klára Brůhová.
Jinou podobu by mohl mít i Petřín, kudy by vedla silnice. „Mělo jít o takovou serpentinu, která by zasáhla do petřínských sadů,“ upřesnila autorka publikace.
„U většiny projektů, které v knize zmiňuji, si myslím, že historie nakonec rozhodla veskrze dobře, když nevznikly. Ony byly často možná až nadmíru megalomanské,“ nelituje Brůhová, že stavby zůstaly jen na papíře. Praha v případě Letné nebo Petřína dala před velkolepými budovami přednost zeleni.
