Přestože od smrti fotografa Josefa Sudka již uplynulo téměř čtyřicet let, stále je co objevovat. Důkazem je kniha Josef Sudek v rozhovorech a vzpomínkách, jež právě vyšla. Konečně, chce se dodat…
Onen dovětek by ovšem v žádném případě neměl jakkoli snižovat význam objevného svazku, zaslouží si však dovysvětlení. Kniha přináší jednak rozhovory s umělcem, a sice z let 1936 až 1976 a v úplném znění, dále vzpomínky jeho přátel či současníků, jak je na začátku osmdesátých let připravil k vydání Petr Hron, a konečně i text sborníku Pocta Josefu Sudkovi, který k fotografovým osmdesátinám (1976) připravoval Jaroslav Anděl – nic z toho ovšem z různých důvodů ani tehdy, ani později v úplné podobě nevyšlo… Až tedy nyní.
Josef Sudek a jeho tvorba to měli vždy jaksi dobré i špatné, sice mu i před rokem 1989 vycházely monografie, nebyl zapomenutý - ono to snad ani dobře nešlo - zároveň se oficiální místa do jeho přílišného oslavování, a tudíž i rozebírání příliš nehrnula. Nejlépe by bylo, kdyby zůstal mistrem úžasně prostých, o to však působivějších zátiší či pohledů oknem, a to by národu mělo stačit. Podívat se na jeho dílo i odkaz hlouběji, to již ne.
Těžko přitom pochopit, proč tento alibistický nezájem přetrvával a jakou na něm měla podíl Sudkova nechuť hrát podle pravidel, nalinkovaných oficiální kulturní politikou. V každém případě, skutečně vyčerpávající monografie vyšla Sudkovi až v roce 1995 (nesmíme přitom opomenout Linhartovu monografii z roku 1956 či tematicky zaměřená díla). Kdy měl velkou výstavu si již ani nevybavím. Mimochodem, další sudkovská výročí se blíží, snad tedy napřesrok.
Je fotografie uměním? Není, říká Sudek
Sudek, přestože mohl na první pohled působit značně outsidersky, rozhodně nebyl umělcem, který by nad svou tvorbou nepřemýšlel, důkazů o tom je v otištěných rozhovorech víc než dost. Jistě zajímavá může být anketní odpověď z roku 1936, je-li fotografie uměním. „Není: Je to hezké řemeslo, potřebující určitý vkus. Umění to být nemůže, protože je odkázána na věci, které existují již před ní a mimo ni; na svět kolem nás.“
Zní to překvapivě? Možná, v každém případě však plné pokory, již můžeme cítit ze všech Sudkových fotografií, ať z již zmíněných zátiší či pohledů oknem, nebo naopak záběrů z pralesa na Mionší či nedostavěného Svatého Víta. Sudek se nikdy nestavěl mezi svůj aparát a to, nač jej zamířil, nikdy se nad ně nevyvyšoval. Pouze se díval… A naslouchal, řada rozhovorů se totiž točí kolem jeho velké lásky, jíž byla vážná hudba, starší i současná, však také nafotil album Janáčkovy Hukvaldy.
Vzpomínky Sudkových přátel a kolegů jsou velice cenné i pro svou pestrost, zároveň řada zpovídaných již nežije – najdeme mezi nimi jak kolegy fotografy, tak třeba Jaroslava Seiferta. Stejně pestré je složení přispěvatelů Andělova sborníku, který je vedle příspěvků samotných cenný i zaznamenáním dobového pohledu na Sudkovu tvorbu, alespoň k něčemu tedy ona osmatřicetiletá prodleva byla.
Kniha je provázena fotografiemi, na nichž vidíme Sudka v různých situacích, a také snímky Sudkem inspirovanými. Další část dluhu vůči osobnosti a dílu Josefa Sudka tak může být umazána.
