Jako dítě se Petr Janda učil hrát na housle, vyměnil je ale za kytaru a u té už zůstal. Téměř šedesát let hraje s kapelou Olympic. Že by ho jednou někdo nahradil, si představit neumí. „Nevím, jestli by to někdo převzal, jestli by mu to nebylo blbý, jestli by lidi chodili dál. Ale mě to baví, tak se mi ještě nesnažte vnuknout takové myšlenky,“ nemíní o muzikantském důchodu vůbec uvažovat. Naopak k letošním osmdesátinám si nadělil sólovou desku, na níž se obklopil mladými hudebníky. Pořád se ho drží „tvůrčí neklid“ a celoživotní optimismus, svěřil se v Interview ČT24 speciál, v němž se ohlédl za šesti dekádami Olympiku.
Pořád se mě drží tvůrčí neklid, říká Petr Janda. Směje se čím dál raději
43 minut
Petr Janda hostem Interview ČT24 speciál
„Vymyslel jsem spoustu nápadů,“ zpívá Petr Janda v jednom z hitů Olympiku. Ve svém životě za špatný nápad považuje pokus podnikat, za naopak ten nejlepší své děti. A k těm dobrým by se určitě dal počítat i v roce 1963 nástup do skupiny Karkulka, ze které se záhy stal Olympic. Debutové album Želva od této kapely se považuje za jedno z přelomových alb bigbítu.
Ten příšerný pop
S nástupem normalizace ale rocková muzika ztrácela říz. „Byla to doba, kdy pop absolutně zvítězil nad bigbítem. Rockové kapely přestaly mít práci. Někteří kolegové emigrovali, někteří toho prostě nechali a šli třeba mýt okna a někteří začali hrát s popovými zpěváky. Tenkrát měl každý zpěvák kapelu, a to byli všechno ti ubozí bigbíti, kteří museli hrát ten příšerný pop,“ popisuje Janda.
Olympic tehdy do kapely vzal jako baskytaristu a zpěváka Jiřího Korna, který s popem také koketoval. Soužití dlouho nevydrželo a v roce 1973 Olympic sám sobě „napsal parte“. Navíc doba si žádala i další ústupky. Účast na Festivalu politické písně v Sokolově nebo skladby typu Mám chuť žít, „ten starý příběh z barikád“, jak se v ní zpívá.
Přiblížit tehdejší tlak jeho nedospělým dcerám, které vyrůstají v demokracii, je pro Petra Jandu obtížné. „Jak to bylo dřív, že třeba nebylo to či ono, nebo že jsem musel jít tam či onam, to vůbec nechápou. Ony jsou prostě svobodné,“ konstatoval.
Hele, kluci, zabalíme to
Druhá polovina sedmdesátých let, kdy se Olympic rozhodl neředit svou bigbítovou krev, a především divoká osmdesátá léta ale kapelu dostaly zpátky na koleje. Další konečná hrozila až po sametové revoluci, kdy obecně zájem o předrevoluční skupiny a interprety dočasně ochladl.
„Nikdo na nás nechodil. Přijeli jsme na koncert a tam bylo dvacet lidí. To bylo velmi nepříjemné, takový problém jsme nezažili. A já jsem říkal: ‚Hele, kluci, lidi už nás mají plné zuby. Navrhuju, abychom oslavili třicet let Olympiku. Odjezdíme to a zabalíme,‘“ přiznává Petr Janda.
Z rozlučkového turné si ovšem odnesl poučení, že o konci kapely už nikdy mluvit nebude. Místo odchodu nakonec znamenalo impuls k pokračování. Olympic hraje dalších třicet let a přinejmenším frontman kapely o oznámení „skončili jsme jasná zpráva“ vůbec neuvažuje.
Nemůžu za to, mám prostě dobrou náladu
Naopak stále dál skládá. S odkazem na jednu z písní Olympiku říká, že mu schází i víc než jen osmý den. „Snažím se pořád najít nějakou práci, hlavně tu, která mě povznáší. Sice občas sekám trávu, přehazuju hlínu a zalévám rajčata, ale přesto v sobě pořád mám tvůrčí neklid. A myslím si, že to mě právě drží při životě, že mám prostě motivaci ještě být na světě,“ přiznává Janda.
Držet krok s mladšími generacemi mu pomáhají také jeho děti, nejmladší Rozárii je deset let. „Zatímco moji kolegové kamarádí s dalšími důchodci, já kamarádím se svými dětmi, takže mám úplně jiný přehled o životě,“ podotýká. S Olympikem vydal jako zatím poslední studiové album v roce 2020 Kaťata, k letošním osmdesátinám natočil sólovou desku. Asi se mi nebude chtít, přiznává názvem alba, na němž se obklopil o generace mladšími muzikanty i textaři.
Navíc i přes ztrátu nejbližších, s níž se musel v životě vyrovnat, zůstává celoživotním optimistou. „Dokonce čím jsem starší, tím se raději a víc směju. Já za to nemůžu, mám prostě dobrou náladu. Nemám v sobě třeba vůbec nenávist. Dokonce jsem už v takovém stádiu, že když projíždím televizní kanály a zaseknu se třeba u filmu a blížím se k nějakému mordu, tak to prostě přepnu. Já to vidět nechci. Úplně eliminuju ošklivé věci ze života,“ uzavírá.
