Praha - Nevšední pozorovací talent a především strhující vypravěčský styl nesmazatelně zapsaly Bohumila Hrabala do české literatury druhé poloviny 20. století. Jeho literární hrdinové, které nazýval pábitelé, se občas chovají nerozumně a pošetile a hodně si vymýšlejí, přesto dokážou najít krásu tam, kde by ji nikdo na první pohled nehledal. Hrabalovo dílo bylo přeloženo do tří desítek jazyků, za svého života byl vedle Milana Kundery světově nejznámějším českým prozaikem.
Téměř třiaosmdesátiletý spisovatel zemřel 3. února 1997 po pádu z okna v pátém patře ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce. Jeho smrt při krmení holubů byla krutě symbolická a zároveň obestřená pochybnostmi…
Šlo o náhodu, nebo si zvolil smrt sám?
V té době byl Hrabal v nemocnici už dva měsíce. Přednosta ortopedické kliniky Pavel Dungl uvedl: „Jeho nejvážnější nemoc se jmenovala stáří… Byl stižený povšechnou artrózou.“ Podle Dungla byl Hrabal ráno osudného dne v dobré náladě. Na druhou stranu ale v posledním období trpěl také depresivními stavy a o smrti hovořil. Policie případ označila za nešťastnou náhodu.
Řada Hrabalových přátel si myslí, že šlo o sebevraždu. „Mentálně na tom byl velmi dobře. Myslelo mu to brilantně. Akorát nohy ho zradily, nemohl chodit. Hledal důvody, jak odejít z tohoto světa. Pořád říkal, že kdyby měl bouchačku, tak se odstřelí,“ vzpomíná jeho přítel a literární publicista Tomáš Mazal, který ho viděl naposledy dva dny před smrtí. „Jsem přesvědčen, že chtěl skoncovat se životem, on o tom mluvil, dokonce o tom psal. Já říkám, že odletěl na křídlech holubů, nezemřel, je tady pořád s námi,“ říká spisovatel a autor knihy o Bohumilu Hrabalovi Jan Řehounek.
Bohumil Hrabal se narodil 28. března 1914 v Brně. Kdyby nemanželského syna Marie Kilianové později neadoptoval jeho otčím, nymburský sládek, byl by slavný spisovatel dnes znám jako Bohumil Kilian. Malý Bohumil rád četl a oblíbil si příběhy, které vyprávěli dospělí v pivovaru. Po maturitě studoval práva na Univerzitě Karlově v Praze, ale kvůli uzavření vysokých škol v období okupace studia dokončil až v roce 1946. Během války pracoval mimo jiné jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, což se (stejně jako všechny jeho profese) odrazilo i v jeho literární tvorbě.
Po válce vystřídal řadu zaměstnání - byl například pojišťovacím agentem a obchodním cestujícím. Jako brigádník Spojených oceláren Kladno utrpěl úraz, po kterém v roce 1956 nastoupil ve sběrně starého papíru v Praze. Ve stejném roce se oženil s Eliškou zvanou Pipsi. Od roku 1959 byl krátce kulisákem v Divadle S. K. Neumanna.
Psal nejprve jen pro sebe a pár přátel. V roce 1963 mu vyšla první kniha - povídkový soubor Perlička na dně, která hned získala Cenu nakladatelství Československý spisovatel za nejlepší dílo roku. Následovaly další - například Pábitelé, Taneční hodiny pro starší a pokročilé, Ostře sledované vlaky. To už byl spisovatelem na volné noze. Kvůli omezenému publikačnímu prostoru ale v dalších letech vycházela řada jeho knih v zahraničí nebo v samizdatech. Například slavný román Obsluhoval jsem anglického krále z roku 1971 vyšel v Česku oficiálně až v roce 1989. „Jeho tvorba byla výjimečná především jazykem, a to je právě pro překladatele veliký oříšek,“ vyzdvihuje Řehounek.
Ostře sledovaný Bohumil Hrabal
V době politické normalizace byl Hrabal vyloučen ze Svazu spisovatelů, nemohl publikovat a jeho knihy byly staženy z knihkupectví a knihoven. Tento stav trval až do roku 1975, kdy kulturní týdeník Tvorba uveřejnil tendenčně upravený rozhovor, v němž spisovatel mimo jiné pochválil závěry XIV. sjezdu KSČ. Hrabal tak sice na jednu stranu získal možnost publikovat (půl roku poté vyšla kniha Postřižiny), na druhou stranu ho ale odsoudila řada domácích i exilových intelektuálů.
I v dalším období byl Hrabal u komunistického režimu v nemilosti. Jeho knihy vycházely střídmě, stály se na ně fronty a byly bleskově vyprodány. Po roce 1989 se jeho starší díla prodávala ve velkých nákladech, on sám se zaměřil na psaní těžko zařaditelných textů, stojících na pomezí umělecké publicistiky a básnické prózy (Listopadový uragán).
Hrabalovy knihy přitahovaly i dramatiky a filmové tvůrce
Knihy Bohumila Hrabala se dočkaly i filmového zpracování. Jeho téměř dvorním režisérem se stal Jiří Menzel (Skřivánci na niti, Postřižiny či Slavnosti sněženek). Menzlův film Ostře sledované vlaky získal dokonce v roce 1968 Oscara.
Většinu života prožil Hrabal v Praze v Libni a na chatě v Kersku na Nymbursku. A přestože se postupně stal váženým spisovatelem, on sám byl k světské slávě skeptický: „Já žádnou pamětní desku nechci, ale když, tak jen ve výšce, kam čůrají psi.“ Kdyby měl jeho přítel, esejista a literární publicista Tomáš Mazal někde zapálit svíčku na počest svého kamaráda, bylo by to v pražské pivnici U Zlatého tygra, v zadní místnosti pod „malými parohy“, kde prý zůstanou už navždy v dřevěném ostění otlačená záda slavného spisovatele.
V Česku je řada dalších míst, která jsou s Hrabalem a jeho dílem neodmyslitelně spojená. Nymburská rodinná vila a tamní Grandhotel Praha (nynější hotel Postřižiny). Kersko a jeho dvě restaurace Hájenka a U Pramene. V Praze je to kromě ulice Na Hrázi, kde spisovatel bydlel, také třeba dům U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, kde našel svůj první podnájem po promoci na právnické fakultě. Nezapomenutelné jsou pražské „hrabalovské“ hospody - kromě Zlatého tygra například Automat Svět, U Pinkasů, Na Formance, Krušovická zvaná Brčálka, U Hynků.
