Praha – Výtvarník Martin Salajka, který je ve svých třiceti letech považován za jednoho z nejlepších českých expresionistů současnosti, vystavuje v pražské Galerii Dolmen kolekci svých nových obrazů. Mladý malíř, jenž v mnoha ohladech navazuje i na středoevropskou symbolistní tradici, představuje svou tvorbu pod názvem Betonový měsíc. Výstavu, na níž se to doslova hemží vlky, hostí galerie do 26. dubna.
Nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad – verš pozdně středověkého francouzského básníka Francoise Villona otiskl Martin Salajka na plátno. Jeho vlci prchají do města – ostatně jako sám autor. „Od cyklů, které se dotýkaly přírody, jsem se dostal k reflexi města,“ vysvětluje výtvarník. „Vůbec mě zajímá vztah zvíře–člověk a zvířecí složka v člověku.“
Salajka neřeší duchařiny - řeší sebe
Salajka patří k mladé generaci expresionistů, jeho obrazy se pohybují mezi fantaskními a reálnými světy. Ve své tvorbě odkazuje i na tradici středoevropského symbolismu. Přirovnáván je ale i k Davidu Lynchovi. „Snaží se být aktuální. Neřešit duchařiny 19. století, ale stav roku 2011 a především svůj vlastní,“ dodává k Salajkově tvorbě kurátor Petr Mach.
Martin Salajka se na rozdíl od jiných současných autorů nesnaží od svých děl odosobnit. Ba naopak, jeho obrazy jsou něco jako jeho vlastní stín. „Dnes je velice moderní a působí in, když se autor u obrazu snaží oprostit od svého ega. A dost často z toho vypadne produkt, který mi zavání estetismem. Takou cestou jít nechci,“ tvrdí Salajka.
Stejně tak se nechce vydat ani cestou svého učitele Michaela Rittsteina, v jehož malířském ateliéru na pražské AVU studoval. Betonovým měsícem se od něj chce naopak odpoutat a udržitel si svůj osobitý styl.
Galerie Dolmen o Martinu Salajkovi:
Jeho plátna nám přibližují události z reálného i fantaskního světa – jakési stavy a procesy živočišné i mytické. Svérázný naturel autora – jeho bouřlivá období i zklidňující pobyty v odlehlé přírodě se s nevídanou přímostí otiskují v jeho uměleckých motivech. Potkáváme zde potápěče plující v tichých hlubinách, levitující dušičky, ale i temné úhoře – jakési nevyzpytatelné bestie. Jinde zas v krajinných scenériích kráčí poutník (jakési autorovo alter ego), který bývá mnohdy doprovázen divými šelmami – zpravidla s vlky. Zde jako zřící pozorovatel i aktér přihlíží také nemilosrdným a přeci však zákonitým fázím a podobám života. Pozoruhodné jsou také Salajkovy motivy nočních měst a opuštěných interiérů. Malíř s až lynchovskou nedoslovností a dionýskou pudovostí aranžuje momenty na pomezí snu a bdění, rituálu a příběhu, legendy a skutečnosti či vize a zážitku.
