Plyšák, který mluví jako dlaždič a píchá jako mravenec. Nic víc, nic míň

Každý ji možná ještě někde máme schovanou nebo si ji alespoň dokážeme vybavit. Tu tisíckrát zmuchlovanou, milovanou hračku našeho barevného dětství, se kterou jsme usínali na jednom polštáři a povídali si pod peřinou tak dlouho, až jsme se nenápadně probudili do šedé dospělosti. Prožívali jsme s ní věci, na které jsme si už jako dospěláci netroufli, a když jsme ji odložili a navlékli si dlouhé kalhoty, odešla s ní navždy ta křehká, čistá a nevinná část našeho nenávratně plynoucího života. Tak už to v tomhle obyčejném světě, kde je vždy více ztrát nežli nálezů, chodí. Když ovšem nemáte kliku (i pech) jako jistý John Bennett, který i ve svých pětatřiceti letech sleduje se svým Méďou milovaného Flashe Gordona, probírá s ním, jak vyvádí bostonské holky při orgasmu, kouří trávu, a vytáčí tak milovanou Lori, která chce dospělého chlapa a ne debilního infantila, který se bojí bouřky a je závislý na prasáckém plyšákovi. Co ale můžete čekat od sjetého medvěda, jenž mluví hlasem Setha MacFarlanea, který celou tuhle úchylnou ptákovinu vymyslel?

Chci to říct hned na začátku a na férovku - smál jsem se. Ne, že by to bylo zas tak často a ne, že bych na to byl pyšný. Vlastně jsem se spíš jen tak pochechtával s těmi, kteří věděli, že jdou na celovečerní hraný debut nekorektního a všeho (špatného) schopného baviče MacFarlanea, který přivedl na televizní obrazovky kultovní seriál Family Guy, a ne na něco intelektuálně sofistikovaného od „filmových filozofů“ typu Terrence Malicka nebo Michaela Hanekeho.

Možná znáte tenhle „schizofrenní“ pocit, kdy vám vaše lepší já říká, že byste se neměli smát, protože je to prvoplánovité, účelové, veskrze blbé a vlastně ani není čemu. A přesto vám to (sem tam) nedá a vy se vyděšeně přistihnete, že se slaboduše tlemíte evidentní kravině a navíc (což je vrchol!) je vám u toho docela dobře. Tohle MacFarlane umí (vlastně je to to jediné, co pořádně umí) a řekl bych, že je mu to možné i odpustit, jednak proto, že to vcelku na rovinu přiznává a nehraje si na něco jiného, než je, jednak proto, že jeho obhroublé, přisprostlé a jednosměrné žertování vámi jen tak laxativně prošumí a vy na něj zapomenete rychleji, nežli Méďa ojede brukví pokladní v marketu (a pak tu brukev ještě prodá rodině se čtyřmi haranty).

  • Méďa zdroj: Bontonfilm
  • Méďa zdroj: Bontonfilm

Takže teď už byste mohli více než tušit, co vás čeká (když to risknete), což je v tomto případě docela důležité proto, abyste se po deseti minutách neplížili otráveně z kinosálu, brali vážně fakt, že film o mluvícím plyšákovi je právem do patnácti let nepřístupný (hlavně kvůli tomu, co mu padá z tlamy), a nezbřídili se z provinilého pocitu, že když vás ve tmě nikdo nevidí, můžete se u tohohle brutálního čističe hlavy místy i docela bavit.

Pane, půjdeme si šlehnout!

Tenhle příběh (a tím pádem i film) by nikdy nevznikl, kdyby měl John Bennett radostnější dětství. Ale protože to bylo takové smutné, opuštěné dítě, se kterým se nechtěl nikdo moc kamarádit, vytrysklo z něj na Štědrý den roku 1985 zoufalé přání, spočívající v tom, že by si rád trochu pokecal alespoň se svým vánočním dárkem, plyšákem Méďou, který byl do té chvíle pochopitelně němý jako poleno. A jak si přál, tak se také (ne)pochopitelně stalo - plyšák promluvil a od té doby už kušnit nepřestal.

Jenomže tehdy bylo Johnovi osm a konverzace a soužití s mediálně profláknutým chlupáčem bylo roztomilým naplněním jeho velkého dětského snu. Teď je mu pětatřicet, a když zahřmí a oni spolu (tak jako kdysi) skočí pod peřinu a zpívají „Bouřkovku“, aby se tolik nebáli, vypadá jeden z nich jako úchyl a druhý jako hračka pro kluka, kterému právě umřela babička. Prožili spolu sedmadvacet harmonických let, založených na tom, že se oba rádi flákají, ujíždějí na Flashi Gordonovi, lokají pivo, hulí trávu a sem tam pozvou na práska vstřícnou holku, která vzápětí rychle vypadne z jejich spokojeného života.

Takhle to mohlo fungovat ještě řadu let, kdyby se ovšem John nezamiloval do krásné a nekompromisní Lori, která nechce chlapa, který utíká z práce, aby si dal práska s medvědem, nebo ji nechá napospas slizounskému šéfovi Rexovi, protože u Médi je mejdan jak vystřižený z osmdesátek, na kterém nesmí chybět, neboť tam jedinečný Sam J. Jones alias Flash Gordon šňupe po hrstech kokain a klátí omdlévající holky. Láska je mocná čarodějka, a tak se John nakonec rozhodl rozloučit s Méďou a začít spořádaný život s Lori, která mu přece jen nabízí pár specifických požitků, o kterých si s mluvícím plyšákem může akorát povídat. Jenomže mu tenhle pokus, stát se konečně dospělým, pořádně nejde a navíc tak fádní a blbý konec by byl příliš i na seriálového borce Setha MacFarlanea.

A tak v záloze číhá ujetý tandem táta a syn, kteří vykořeněného Méďu unesou a dají mu pořádně do těla. Oplzlá sitcomová konverzačka, jež paralelně klouže na vlně romantické komedie, tak kulminuje v akčním finále, kde plyšák dostává pořádně zabrat a nakonec dopadne jako android Ash ve Vetřelci. Alespoň to tak na první pohled vypadá…

Tam, kde plyšáci pyskují, je vše dovoleno

Do svého hraného debutu šel Seth MacFarlane evidentně s pocitem, že mluvící plyšák, přizdobený romantickou linkou (John a Lori) a okořeněný peprnými bonmoty a fóry a fórky, které si vždycky najdou někoho, kdo se alespoň usměje, stačí naplnit celovečerák. Ten má ale poněkud jiné parametry nežli epizoda seriálu. Rizikem tohoto fragmemntovitého přístupu (které se zde také naplnilo) je, že když není tenhle nářez perfektně scenáristicky zorganizovaný a načasovaný, může být ve stošestiminutové stopáži i řada hluchých míst (což také je). Obzvlášť, když není zcela patrné, zda je to celé především hříčka o mluvícím medvědovi Tedovi (čemuž by odpovídal název filmu), nebo spíše o brutálně opožděném dospívání dětinsky nezodpovědného Marka Wahlberga, či romantická moralita a chvála béčkového kýče, didakticky proklamující, že to, na čem ti záleží, musíš čapnout a nepustit, a ne si to nechat proklouznout mezi prsty na přiblblém medvědím mejdanu. Klidně by to ale mohla být i rafinovaně zakódovaná informace o tom, že Flash Gordon ještě žije. Můžete si vybrat, což je Méďova výhoda i problém, jednoznačně ukotvený již na úrovni scénáře.

  • Méďa zdroj: Bontonfilm
  • Méďa zdroj: Bontonfilm

Nicméně hláškující sviňák-plyšák je tu k sežrání, Mark Wahlberg v komické poloze snesitelný, Giovanni Ribisi úchylně ujetý a Mila Kunisová natolik sexy, že obětovat kvůli ní obstarožního, chlastem a koksem nasáklého medvěda vám může připadat docela normální. Navzdory tomu, že tenhle Méďa jako celek není příliš kompaktní, oslovuje spíše více či méně propracovanými jednotlivostmi a symptomaticky je plný pocuchané vycpávky, vzbuzuje i docela nakažlivý pocit relaxace a pohody. Možná proto, že v tomhle světě podle MacFarlanea záporáci výhledově chcípnou na laterální sklerózu a přetržení plyšáci (když je správně zašijete, aby z nich nebyli retardi) tu budou dál vilně páchat nemravnosti, říkat ohavnosti, žmoulat jointy a ukazovat nám, jak a kudy ztracené dětství vklouzlo do dospělosti. A tak trochu nás tím vším bavit – a připomínat, že možná každý máme někde svého zapomenutého plyšouna, se kterým je příjemné čas od času pokecat…

MÉĎA / TED. USA 2012, 106 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Seth MacFarlane. Scénář: Seth MacFarlane, Alec Sulkin, Welesley Wild. Kamera: Michael Barrett. Hudba: Walter Murphy. Hrají: Mark Wahlberg (John Bennett), Mila Kunisová (Lori Collinsová), Seth MacFarlane (Ted – hlas), Joel McHale (Rex), Giovanni Ribisi (Donny), Patrick Warburton (Guy), Matt Walsh (Thomas), Jessica Barthová (Tami-Lynn). V kinech od 2. srpna 2012.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Na cenách Vinyla uspěli Black Tar Jesus, projekt Rivermoans a Miloš Hroch

Deskou roku se na cenách Vinyla stalo album Aftermath projektu Black Tar Jesus, za kterým stojí Tomáš Kopáček. Nahrávka propojuje kytarový minimalismus a temné syntezátorové plochy. Objevem roku porota zvolila projekt Rivermoans multimediální umělkyně Marie Tučkové. Laureátka Ceny Jindřicha Chalupeckého na něm pracuje s vícehlasým zpěvem a inspirací duchovní hudbou. Počinem roku se stala kniha Šeptej nahlas publicisty Miloše Hrocha, mapující historii českého shoegazu (hudba je postavena na kytarové vazbě) v širším společensko-kulturním kontextu. Ceny v pátek obdrželi v pražském kulturním prostoru Archa+.
před 3 hhodinami

Asistovaná sebevražda zdravého člověka? V Ostravě o tom rozhoduje Bůh a diváci

Richarda Gärtnera, kterému táhne na osmdesát, přestal těšit život, a žádá proto o možnost zemřít. Etickou komisi, která o výsledku rozhodne, tvoří částečně publikum Národního divadla moravskoslezského. Ostravská scéna uvádí totiž v české premiéře hru Bůh od německého právníka Ferdinanda von Schiracha. Zatímco diváci napříč zeměmi právo hlavního hrdiny na asistovaný odchod ze světa jednoznačně podporují, církev, lékaři či odborníci na etiku už tak jednotný názor nemají.
před 12 hhodinami

Na novém albu je hodně smrti i píseň o klimakteriu, říká Ester Pes Kočičková

Zpívající herečka, tak sebe samu označuje Ester Pes Kočičková. Momentálně se věnuje první disciplíně. Ve studiu Sono dokončuje zatím bezejmenné album šansonů. Hudbu složil klavírista a dlouholetý spolupracovník Luboš Nohavica, texty napsala sama.
12. 3. 2026

VideoFilmové premiéry: Pravda a zrada, Made in EU či další Přání k narozeninám

Čtvrteční premiéry přinesly do tuzemských kin snímek Made in EU. Sociální drama bulharského režiséra Stefana Komandareva nabízí s kritickým odstupem pohled na kapitalismus, moderní otroctví a korupci v Bulharsku. Do dob druhé světové války se zase vrací americko-litevský snímek Pravda a zrada založený na skutečném osudu německého mladíka, který se musí rozhodnout, co to znamená být dobrým Němcem. Českou tvorbu zastupuje komediální Přání k narozeninám: Křtiny. Jde o volné pokračování příběhu z roku 2022 od režisérky Marty Ferencové, v hlavních rolích se i tentokrát objevují Eva Holubová, Jaroslav Dušek nebo Simona Babčáková.
12. 3. 2026

Útok na Írán je „cool“, chce Bílý dům ukázat pomocí SpongeBoba či Call of Duty

Prezident USA Donald Trump rád komentuje dění pomocí memů. V nejnovější kampani se takhle Bílý dům pokouší americké veřejnosti „prodat“ útoky, které vedou Spojené státy spolu s Izraelem vůči Íránu. Záběry na skutečné zbraně a exploze ovšem administrativa USA „smontovala“ dohromady se scénami z Irona Mana, SpongeBoba či videohry Call of Duty. Kritici postupu namítají, že válka přece není akční střílečka.
12. 3. 2026

Grand designérem roku 2025 je Krejčiřík, do Síně slávy vstoupila Eisler

Hlavním vítězem Ceny Czech Grand Design 2025 se stal Jiří Krejčiřík za kolekce svítidel a hudební nábytek. Do Síně slávy vstoupila designérka, architektka a pedagožka Eva Eisler. Celkem jedenáct ocenění, o nichž rozhodli porotci Akademie designu ČR, převzali designéři v pražském Stavovském divadle. V letošním dvacátém ročníku měly ceny podobu pečetních prstenů, které navrhl loňský hlavní vítěz, módní návrhář Jan Černý.
11. 3. 2026

Zajímá nás boj za pravdu, environmentální téma i Gen Z, říká ředitel Jednoho světa

Začíná filmový festival o lidských právech Jeden svět. Po pražské premiéře se přesune do šesti desítek dalších měst po celém Česku. Hlavní soutěžní sekce festivalu letos podle pořadatelů propojují naléhavá svědectví z krizových oblastí s osobními sondami do lidského nitra.
11. 3. 2026

VideoRozčiluje mě způsob, jak se o homosexualitě mluví, říká spisovatel Maňák

Spisovatel a literární vědec Vratislav Maňák vydal knihu S Wittgensteinem v gay sauně. V sociologických reportážích sleduje místa ve střední Evropě spojená s gay kulturou. Zmiňuje brněnskou operu či vídeňské sauny, ale i píseň Lucie Bílé Láska je láska. „Dlouhodobě mě rozčiluje, jakým způsobem se o homosexualitě mluví. Nejde o to, že by nebyla veřejné téma, s ohledem na kulturní války je queer identita diskutovaná dost, ale způsob, jakým je diskutovaná, mi přijde hodně reduktivní, protože gaye buď démonizujeme, bagatelizujeme nebo litujeme. Já jsem chtěl ukázat gay identitu a gay kulturu v širší plastičnosti,“ vysvětluje.
10. 3. 2026
Načítání...