Squadra Sua je nezávislý soubor, který tvoří trojice umělců – klaunů a herců. Dva z nich vystudovali Katedru nonverbálního a komediálního divadla pražské HAMU (Roman Horák a Robert Janč), ten třetí má za sebou studia na Katedře dokumentární tvorby FAMU (Lukáš Houdek). Dohromady se dali před několika lety a společně se věnují pohybovému a alternativnímu divadlu. Všichni z nich jsou nejen interpretačně, ale také autorsky podepsáni pod zbrusu novým představením Handicops, které mělo premiéru v pondělí večer v pražském Paláci Akropolis. Jedná se o projekt na pomezí divadelní hry, pantomimy a tance.
Inscenace má vcelku jednoduchou dějovou linku. Sleduje tři muže, kteří si odpykávají své tresty ve vězení. Stroze zařízená omšelá cela, v níž je jen několik kusů nábytku a pár dalších rekvizit, vymezuje jejich životní prostor a představuje celý jejich svět. Ti chlapíci v tmavých vězeňských mundúrech jsou takoví tři klauni, kteří vás dovedou k smíchu i pláči. Z jednotlivých humorných scének (třeba jak vyčistit kolegovi zuby bez použití rukou) a drobných dramat všedních dnů (nejbližší spřízněnou duší ve vězení totiž může občas být i pavouk), která se na scéně odehrávají, se skládá příběh, který vyjevuje základy charakterů i vzájemné vztahy postav.
Reálné mříže mohou fungovat jen jako metafora pro lidské obavy a nedostatky. Vnitřní svět každého člověka je do jisté míry komplikovaný, z různých úhlů a se silně hořkosladkou příchutí tady vlastně pozorujeme jakési hledání a nalézání sama sebe. A jak stojí v anotaci k představení, celý ten absurdní a směšný život za mřížemi se může odehrávat někde daleko, stejně tak jako třeba přímo ve vaší hlavě. Nasnadě je zásadní otázka, která se prolíná celým dílem – lze odsud, stejně tak jako z vězení, vůbec uniknout?
Na přípravě představení se podíleli také dva umělci ze zahraničí, režijně Aitor Basauri, baskický Španěl, který v současnou chvíli žije a hraje divadlo v Londýně, hereckou práci pak supervidoval Francouz izraelského původu Ami Hattab, který spolupracuje mimo jiné i se světoznámými Cirque du Soleil.
Inscenace má dobře vyvážené aranžmá. Jak už jsem zmínila, nejde o klasickou činohru, herci v představení zpívají, tančí, a slovo i gesto má stejnou váhu. Jednotlivé scény jsou přesně vypointované, řada po sobě jdoucích mimoslovních gagů je velmi povedená. A herci navíc naprosto skvělým způsobem rozehrávají dialog mezi jevištěm a hledištěm. Vynalézavá směska fyzického, klaunského a komediálního divadla má zkrátka lehkost a osobitost. Další šance vidět ji bude už 14. dubna 2015 od 19.30 opět ve velkém sále Paláce Akropolis.
