Mystickou krajinu hor a vodopádů mají připomínat několikametrové svitky, jimiž výtvarník Patrik Hábl zaplnil svisle i vodorovně Oblastní galerii Liberec. Jeho Cesta do dalekého Horozemí je součástí programu Zima v lázních. Ten představuje i tvorbu dalšího výrazného umělce současné tuzemské výtvarné scény – Nebezpečné vázy Jiřího Davida.
V Cestě do dalekého Horozemí využívá Patrik Hábl monumentality galerijního prostoru, někdejších městských lázní. „Od začátku jsem tušil, že by bylo dobré rozehrát velkou hru labyrintů lesů, ve které se může divák ztratit, kterou bude procházet, kde se pokusím tenhle monumentální prostor zahustit,“ uvedl výtvarník.
Háblovým vyjádřením bývají lyricko-meditativní krajiny. V Liberci vytvořil Horozemí, jehož hlavní část má evokovat mystickou krajinu hor a vodopádů a rozeklané horské masivy protkané hlubokými údolími v mlžném oparu. „Člověk vchází a dostává se do jakéhosi speciálního údolí,“ uvedl ředitel galerie a kurátor výstavy Filip Suchomel.
Dialog mezi Východem a Západem
Pro navození kýženého dojmu použil Hábl několikametrové svislé i vodorovné svitky. Některé namaloval speciálně pro libereckou výstavu, jiné už vystavil třeba před deseti lety v Národní galerii.
Podle Suchomela, profesí japonologa a kunsthistorika, evokují Háblovy svitky tradiční krajinomalbu Dálného východu. „Věnuji se léta přesahům mezi Východem a Západem a Patrik je ideální případ tohoto dialogu. Našel cestu,“ podotýká Suchomel.
Svitky vidí návštěvníci z líce i rubu, Hábla zajímá interpretace jeho děl od těch, kteří se na ně dívají. „Když jdu na horu, je pro mě důležitý výšlap, co prožívám, než tam vyjdu. Pro mě cesta je cíl. Totéž je u výstavy, co zažiju, co si vyzkouším, protože jsou obrazy různě nakloněné. Znamená to pro mě jakousi premiéru v instalaci i ve vnímání diváka, jak to bude číst,“ poznamenal výtvarník.
Jiří David narušuje líbivost skla
Galerii s Háblem sdílí Jiří David. V prstenci chodeb vystavuje atypické vázy z foukaného skla. Jsou kontrastem křehkého a surového. Pomocí žiletek, ozubených koleček i ostnatých drátů se výtvarník rozhodl překonat svůj dlouholetý despekt ke sklu coby podbízivému materiálu.
„Estetická líbivost skla je pro mě vždycky složitá v kontextu veškerých mých prací. Takže jsem chtěl narušit tu vnucující se krásu a roztříštit ji nějakou situací. Nakonec se krása vzklenula, byla silnější než moje myšlenky,“ připustil.
Obě výstavy zůstanou v galerii až do února příštího roku. Doplňuje je ještě instalace Staletím navzdory, na níž liberecká galerie představuje restaurované sochy ze svých sbírek. Jde o díla od neznámých umělců převážně z 15. století.
