Francouzská umělecká scéna si široce připomíná sté výročí úmrtí velikána světového sochařství Augusta Rodina. Autor slavného Myslitele nebo skličujících Bran pekla zemřel 17. listopadu 1917 a výstavní síň Grand Palais nyní zve na sochařovu retrospektivní výstavu, Rodinovo muzeum konfrontuje autorovo dílo s prací Anselma Kiefera a chystá se i životopisný film.
Výstava s prostým názvem Rodin vznikla ve spolupráci s pařížským Rodinovým muzeem a nabízí detailní průřez všemi fázemi autorovy tvorby včetně sochařova vlivu na další generace výtvarníků.
Expozice rozdělená do tří částí se nejprve zaměřuje na Rodinův expresionismus, tvůrčí fázi, ve které podle středověkého námětu vzniklo slavné sousoší Občané z Calais (jedno z provedení stojí v parku u Westminsterského paláce) nebo monumentální skulptura Brány pekel inspirovaná Dantovou Božskou komedií.
Druhá část výstavy sleduje Rodina jako experimentátora a snaží se vystopovat, jaké vlivy měla na jeho dílo nastupující umělecká moderna. Dominantním prvkem této tvůrčí etapy je práce s torzy coby plnohodnotnými sochami, z nichž je zřejmě nejznámější Torzo Jana Křtitele. Třetí blok výstavy v Grand Palais sleduje vliv Rodinovy práce na další generace sochařů, včetně švýcarského umělce Alberta Giacomettiho.
Kiefer vede dialog přes deset dekád
S dialogem mezi Rodinem a mladším tvůrcem pracuje také hlavní výroční výstava v Rodinově muzeu. Dílo francouzského klasika zde konfrontuje série objektů od jednoho z nejvýznamnějších umělců současnosti, německého novoexpresionistického malíře a sochaře Anselma Kiefera.
Výtvarníka, který rovněž jako Rodin před sto lety pracuje s motivy torz, Rodinovo muzeum označuje za uměleckého „alchymistu a inkvizitora“; jediné zadání, které před tvorbou své rodinovské reflexe obdržel, byl název sochařova spisu Katedrály Francie.
„Projekt se zrodil před pár lety, když se Kiefer zamiloval do díla Rodina. Chtěl proniknout pod povrch sádrových plastik v Meudonu, městě, kde se nacházela Rodinova dílna. Z toho se zrodila myšlenka udělat něco mezi Rodinem a Kieferem,“ přibližuje okolnosti vzniku výstavy ředitelka Musée Rodin Catherine Chevillotová.
Ku příležitosti stého výročí úmrtí se Rodin zanedlouho objeví také ve filmu. V životopisném snímku od Jacquese Doillona se do něj převtělí sedmapadesátiletý Vincent Lindon.
Čekání na přízeň
Přestože ale v současnosti Paříž Rodina oslavuje, u francouzských současníků jeho dílo nadšené reakce častokrát nevyvolávalo; když roku 1877 (tedy ve svých 37 letech) představil svůj první velký mužský akt Bronzový věk, viděli doboví komentátoři v soše plné napětí spíš náměsíčníka nebo sebevraha. Vše dovršila pomluva, že skvělé modelace dosáhl sochař tím, že svůj model přímo odlil. Rodin se marně bránil, očištěn z tohoto nařčení byl až mnohem později.
Přes počáteční nepřízeň se ovšem nakonec vypracoval mezi největší sochaře 19. století. Vedle mužských aktů, z nichž největší proslulosti dosáhl Myslitel respektující akademickou tradici, byly Rodinovým hlavním přínosem světu výtvarného umění jeho ženy. V plastice i zachovaných kresbách se vyznačují dramatickým patosem, jemuž nechybí ani odvážný erotický prvek.
K absolutnímu vrcholu sochařovy tvorby je počítán pomník, který stvořil na počest spisovatele Honorého de Balzaca. V něm navazoval na své předchozí práce na tomto poli (mimo jiné pomník Victora Huga). Ani Rodinův Balzac se ale zprvu nesetkal s příznivým přijetím ‒ oponenti posílali Rodina do blázince, přirovnávali sochu ke sněhulákovi nebo pytli brambor. Balzacova socha byla odhalena až třicet let po dokončení (a téměř dvacet let po Rodinově smrti), dnes je ale považována za přelomové dílo moderního sochařství.
