Paříž - Exploze barev, obrazy ptáků s přimíchanou hlínou i slavné „malé kostky“. Paříž uspořádala ve Velkém paláci unikátní výstavu fauvisty a zakladatele kubismu Georgese Braqua. Rozsáhlá exhibice jednoho z průkopníků moderního umění se připravovala dva roky.
Ve Velkém paláci, který je sám podmanivou historickou památkou, je na jediném místě vystaveno 260 děl z 23 zemí. Braque se návštěvníkům prezentuje chronologicky: od fauvistických počátků přes kubistické období až k poválečné tvorbě.
Nové způsoby vidění
Georges Braque se v mládí vyučil malířem pokojů, zároveň studoval klasickou malbu. Nejprve se inspiroval postimpresionismem Paula Cézanna, otce moderní malby. Brzy se seznámil s fauvisty kolem Henriho Matisse, kteří působili hlavně zářivou barvou.
- „Je to úžasné uvedení Braquova díla. Je velkým malířem krajin a mistrem barvy. Jeho krajiny překypují barvami, které nemají nic společného s přírodními barvami krajin. Je opravdu vynalézavý,“ libuje si kurátorka Brigitte Lealová.
Osudové však bylo až setkání s Pablem Picassem v roce 1907. Ačkoliv každý prošel jinou cestou, směřovali ke stejnému cíli: kubismu. Společně obdivovali umění primitivních národů a společně experimentovali s geometrií a perspektivou. „Braque maluje malé kostky,“ posmíval se kritik Louis Vauxcelles.
Spolupráce s Picassem pokračovala přes všechny výčitky. Do obrazů lepili noviny, letáky i obyčejné jízdenky a hledali nové způsoby vidění. „Braque to řekl jasně ve svých vzpomínkách: zažívali jsme společné věci, byli jsme jedno tělo, jedna duše. Jinými slovy, pokroky jednoho vždy následovaly pokroky druhého,“ připomíná Lealová.
Nadšení a plynulost tvorby přerušila válka. Po ní George Braque rozvíjel svůj osobitý styl, kterým přirozeně navázal na dřívější pokusy. Pevně se přitom opíral o přírodní živly. Namaloval například slavnou sérii ptačích obrazů, do kterých přímo míchal hlínu. Tvořil až do smrti v roce 1963. Zemřel o deset let dříve než jeho přítel Picasso.
Deformace, praskliny
Než se obrazy a sochy, které určovaly charakter kultury dvacátého století, dostaly před veřejnost, prošly rukama restaurátorů. Naskytla se unikátní šance vyhodnotit, v jakém jsou stavu. „Důležité jsou pro nás různé deformace plátna, praskliny a prohnuté části,“ popisuje Catherine Havilandová, čeho si především všímá jako restaurátorka.
Podrobnosti o výstavě hledejte na stránkách Velkého paláce.
