Praha - Výstava s názvem Ženu statečnou kdo nalezne… ve Vzdělávacím a kulturním centru Židovského muzea v Praze připomíná osobnost a dílo významné pracovnice Židovského muzea v Praze a jeho dlouholeté ředitelky, historičky umění Hany Volavkové, která se nesmazatelným způsobem zapsala do pohnutých dějin této instituce v letech 1943–1961 a vtiskla mu z velké části podobu a náplň, již má dodnes. V rámci své odborné práce byla mimo jiné iniciátorkou a spoluautorkou památníku českým a moravským obětem šoa v Pinkasově synagoze. Výstava je součástí cyklu věnovaného významným osobnostem muzea.
„Maminka byla dosti rozhodná žena se spoustou energie. Nesnášela hloupost a lenost. Měla dost vysoké nároky, takže těch hloupých a líných bylo hodně. I já jsem ji častokrát zklamával, protože to správné nasazení jsem za mlada také neměl. Naštěstí měla velký smysl pro humor, nikdy s ní nebyla otrava, byla také nesmírně štědrá a otevřená. Otec až do roku 1939 byl jako historik umění známější než matka. Zabýval se především dějinami moderního francouzského umění, měl externí místo přímo v muzeu Louvre. Jeho kariéru přerušila válka a po ní se vlastně už nikdy nedostal k tomu, co opravdu chtěl dělat. Pokud se matčiny práce týká, myslím si, že z emočního hlediska si matka nejvíce považovala pomníku v Pinkasově synagoze v Praze, kde jsou na stěnách napsána jména obětí holokaustu,“ přiblížil osobnosti svých rodičů v rozhovoru pro ČT24 Jan Volavka.
Profesor psychiatrie Jan Volavka zasvětil většinu života výzkumu násilného chování. Stal se jedním z celosvětově nejuznávanějších odborníků v této oblasti. Přednášel a věnoval se studiím násilí především v USA na NYU (New York University) a v Nathan Kline Institute. Zažil nacistické vězení jako desetiletý chlapec, jak píše ve své knize Biologie násilí. V roce 1968 po vojenské invazi Československa emigroval do USA. Nadále však pomáhal českým a dalším odborníkům z východního bloku získat profesionální zkušenosti ve vědeckém výzkumu v USA.
„Já jsem matce nabídl, aby u nás ve Spojených státech zůstala. Ono se jí tam dokonce líbilo, když poprvé v roce 1974 přijela. Ale ona byla česká vlastenka v tom nejlepším smyslu slova a navíc si moc dobře uvědomovala, že po intelektuální stránce by v jiné zemi nenašla takové uplatnění jako ve své vlasti. Ráda se tedy vždy vracela domů a i v penzi byla velmi činná, psala knihy a podobně,“ uzavřel rozhovor syn Hany Volavkové.
